Logo Ústeckého krajeLogo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého krajeV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

„Zdravotní sestřička mě chytla, abych se nepřibližoval k místu, kde hořelo auto. Když jsme bourali, já seděl vzadu a při nárazu jsem přelétl přes rodiče ven i se sedačkou. Byl jsem připoutaný, a tak jsem nějak zůstal viset na stromě. Zdravotnice mi pak říká, Pavlíku, kam běžíš. Já chtěl za maminkou a tatínkem, ale už to nešlo. Od sanity mě odtáhli,“ vzpomíná i po těch letech s pohnutým hlasem. Byl jedináček a zůstal tehdy na všechno sám.

Následující dva roky byl Pavel Šulc v ústavu pro děti bez rodičů. Měli tam dřevěné hračky, ale jako doma to prý prostě nebylo. Dětství chlapce hodně poznamenalo. „V šesti letech si mě vzali adoptivní rodiče ze Strakonic. V ústavu to nebylo až tak špatné, ale když přijeli pěstouni, byl jsem rád. Říkali, že jsou mí praví rodiče, čemuž jsem nevěřil. Po určité době, když jsem vychodil školu, jsem zjistil, že byli notoričtí alkoholici. Mezitím se jim narodily další dvě děti, o které jsem se musel starat. Přitom jsem chodil do práce, vařil, a ještě se učil. Po příchodu z vojny jsem se od nich rozhodl odejít,“ říká. To se pěstounům nelíbilo, že je prý nechal na holičkách. Když už pak žil na Mostecku a bylo mu něco přes dvacet let, dozvěděl se, že se oba upili k smrti. Dětství a mládí prostě neměl vůbec veselé.

Miroslav Huml: Dám se zdravotně do kupy a vyrazím na chalupu
Mladí se někdy chovají zvláštně, ale mají dobré srdce, říká pamětník

Po základní škole se Pavel Šulc vyučil malířem pokojů v Černovicích u Tábora a pak si udělal i maturitu. Na Mostecku se ale živil jako havíř a zároveň hrál hokej za Litvínov. Ve svých 51 letech nakonec učinil zásadní rozhodnutí a oženil se. „Manželka ale měla silnou cukrovku a odešla mi v nedožitých 56 letech. Pamatuji si to jako dnes. Přišel jsem jednou ráno z noční šichty a našel ji doma bez známek života. Byli jsme spolu 17 let, vyženil jsem tři děti. Ty ale byly proti našemu vztahu a neměli jsme dobré vztahy. Nepodílely se ani na pohřbu, na který vůbec nepřišly,“ dodává Pavel Šulc s tím, že se snaží vzpomínky na tu dobu vytlačit z mysli.

Šachta se mu nakonec stala osudnou. Na dole Pluto došlo k nehodě, řada havířů zemřela a Pavel Šulc utrpěl vážné zranění míchy. „Přežili jsem tehdy čtyři lidi, navíc jsem měl kromě dalších zranění dvě zlomená žebra a s hokejem jsem musel skončit. Pozdější operace se na mě podepsala a zdravotně už to pak nikdy nebylo dobré,“ vypráví.

Živil se jako psovod

V Mostě bydlel s manželkou v pronajatém bytě v ulici Pionýrů. Po její smrti ho musel opustit, odnesl si jen její fotku. Nějaký čas žil na ulici. V té době se živil jako ostraha objektů, s níž mu pomáhal německý ovčák. „I na vojně jsem sloužil jako psovod, a tak jsem měl ke zvířatům vztah. Podílel jsem se třeba i na transportech vězňů z věznice Bělušice k soudům a zpět. Jednou jsem přes psa, který reagoval na pach bachyně a cuknul, upadl a míchu jsem si ještě víc dorazil. Byla to zajímavá práce stejně jako na šachtě, a kdyby to šlo, dělal bych to zase,“ podotýká Pavel Šulc. Zdraví ho ale zradilo, čekaly ho další operace. Velké zdravotní problémy má dodnes, nemá cit v nohou a částečně ani v rukou.

Pamětnice Stanislava Zdvořáková.
Hrůzy z Terezína mám před očima dodnes, vzpomíná pamětnice

Většinu života prožil Pavel Šulc na severu Čech a k regionu si tak vytvořil vztah. Dnes je rád, že může pobývat v Domově sociálních služeb Meziboří. „Ujali se mě tady hezky a nemusím být na ulici. Jsem za to vděčný, mám tu všechno, co potřebuju. Když jsem teď slavil narozeniny, udělal jsem malou oslavu pro všechny.“

V domově rád hraje bingo, vzpomíná na výlety na Zahradu Čech v Litoměřicích, kvituje i pestrý program v domově. Čas od času si vsadí los, v televizi rád sleduje sportovní přenosy.

Z pohledu na současnou mladou generaci je rozpačitý. „Mladí lidé se mi nejeví dobře, spousta z nich třeba v tramvaji nepustí někoho staršího či postiženého sednout, nemají úctu k seniorům. No, já mám sedmdesátku na krku, a tak nějaké plány do budoucna už nemám,“ uzavírá Pavel Šulc.

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek, a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno- a dvoulůžkové. Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, stromy a květinami, je v ní možné venkovní posezení a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity. Domov má i lůžka pro osoby se sníženou soběstačností a pro lidi se zdravotním postižením.