Okno ředitelny děčínského muzea teď nabízí pohled na město pod neobvyklým množstvím sněhu. „Běžně ho tu tolik nebývá,“ potvrdil Vlastimil Pažourek, šéf krajské příspěvkovky, v jejímž interiéru se skrývá i expozice o vývoji lodní dopravy na Labi.

Pažourek nevede podobnou instituci náhodou. Pochází z „šífácké“ rodiny a dějiny plavby ho vždycky zajímaly. Ani on a někdy ani dosud žijící šífáci ale nepamatují obrázky, které muzeum v uplynulých dnech zveřejnilo na svých facebookových stránkách. Jsou na nich snímky zasněženého Děčínska, jeho přístavů, lodí i bruslařů na Labi. Tematické fotky zachycující děje z průběhu celého minulého století se na sociální síti setkaly s velkým ohlasem.

Ředitele vedl k výběru fotek pro Facebook také jeho dřívější údiv, že uměleckohistorické fondy prakticky nepřinášejí vyobrazení plavby v zimě našeho klimatu. „Máme jen hezké letní obrázky nebo fotky,“ shrnul Pažourek. Hlavním důvodem, proč se v zimě nejezdilo na Labi, bylo, že dřevěné lodě by si nedokázaly poradit s ledovou tříští. A právě led se ještě za tuhých zim první poloviny 20. století na řece běžně vyskytoval.

Občas led škodil i v dobře chráněném přístavu. „Příkladem může být jedna ze zim hned na začátku století, kdy ledové kry poškodily desítky plavidel v přístavu v Rozbělesích,“ připomněl ředitel. Když se někdy led nakupil, vytvořil svého druhu přehrady, které způsobovaly ničivé zimní povodně. Docházelo k tomu často u Dolního Žlebu.

Labe dříve zamrzalo tak silně, že se dalo přejít nebo se na něm dalo bruslit. Ještě roku 1947 byla tak tuhá zima, že parník Marie sloužící k osobní dopravě v Děčíně rozděleném řekou uprostřed Labe zamrzl. Převozník vysypal na ledu popelem cestičku opatřenou zábradlím a vybíral za přechod. „Jak mi kdysi sám vyprávěl, jeden člověk chtěl ušetřit, šel mimo značenou cestu a zlomil si nohu,“ usmál se Pažourek.

Jak prozradil vědecký tajemník muzea František Šuman, historické snímky zimního Děčínska měla organizace původně jen na negativech. Ty ale v muzeu postupně skenují a převádějí do digitální podoby.

Sníh a koronavirus

Zaměstnanci muzea z Děčína se do práce i nyní v pohodě dostanou. Kvůli letošní tuhé zimě se ale v uplynulých dnech nedostal na pracoviště zaměstnanec rumburské pobočky muzea. Bydlí v Lipové, kde po hustém sněžení neprorazili silnici. Za daleko zásadnější omezení než zimu přesto považovali v děčínském muzeu ještě koncem minulého týdne vynucené uzavření kvůli epidemii koronaviru.

I přes nynější bílé časy za okny ředitelen, redakcí i domovů je situace na Labi už dlouhá léta zcela opačná, než jak o ní vykládají snímky z minulého století. Na dolním toku Labe se jezdí spíš v zimě, kdy je víc vody. V letních měsících mívá řeka nízkou hladinu a jezdit se na ní obvykle vůbec nedá. Na dalších snímcích, které Deníku poskytlo ústecké muzeum, je vidět zima na Ústecku.

Dřívější dlouholetý šéf doksanské hydrometeorologické observatoře Martin Možný připomněl, že poslední skutečně tuhou zimu zažilo Česko v roce 1929, kdy teplota vzduchu klesla až na -42 stupňů. „Podle pamětníků i na nížinatém Litoměřicku leželo v lednu a únoru kolem metru sněhu,“ řekl hydrometeorolog na stanici, kde koncem minulého týdne leželo kolem 20 centimetrů bílé nadílky.

Od začátku měření v Doksanech v roce 1950 tady napadalo nanejvýš 30 čísel. Možný na stanici působil od roku 1989. V následujících dvou dekádách přicházela tužší zima s teplotami pod minus 20 stupňů a větším množstvím sněhu jednou za 4-5 let. V poslední dekádě už jen jednou za 7 let. Ještě v 60. letech přitom na stanici naměřili skoro každý rok až -30 stupňů. Současné mrazy tedy zas až tak kruté nejsou.