Zachráněny na poslední chvíli jsou vzpomínky pamětníků pobytu armády v Litoměřicích a Terezíně. Autor nové knihy Ženisté Jan Vondráček je z členů Klubu přátel ženijního vojska musel tahat. Řada z nich totiž nemá blízko k peru, jejich vzpomínky lety vybledly, kromě toho už někteří nejsou mezi námi a další odcházejí. Dílo se stovkami stran textů i fotografií v sobotu pokřtili bývalí vojáci v litoměřické restauraci Koliba. „Na naši ženijní minulost!“ připili si.

Kniha měla původně vyjít až za dva roky k 70. výročí 51. brigády. Stoleté jubileum Československa ale nakonec vydání popohnalo. „Jak obrovský úkol jsme na sebe vzali!“ potěžkal knižní špalek předseda klubu, někdejší dlouholetý velitel brigády Václav Lepší s tím, že bývalé ženisty se dařilo přesvědčovat těžko, aby zavzpomínali. „Autor nás neustále bombardoval - pište, posílejte,“ popsal Lepší. Nakonec je vzpomínek čtyřicet.

Brigáda sídlila v Litoměřicích od roku 1950, zrušena byla před 14 roky. Vystřídaly se v ní tisíce „záklaďáků“ i vojáků z povolání, zaměstnala mnoho místních. Kromě kasáren na krajích města měla velitelství v centru, cvičiště na Labi a na Babinách a střelnici ve Skalici. Řada důstojníků povýšila a byla odvelena, zbývající vojáci významně ovlivnili zdejší život. „Podíleli se na rozvoji a akcích ve městě, pomáhali, když bylo nejhůř,“ potvrdil starosta a senátor Ladislav Chlupáč.

Josef Pasztor, který v brigádě pracoval jako správce skladů pod Radobýlem, komentoval soužití vojáků s místními takto: „Museli jsme spolu nějak vyžít. Nevybrali jsme si to ani my, ani oni. Všechno v richtiku nebylo. Vojáci se někdy na vycházkách opili a dělali zle. Když se ale chovali slušně, neměli s nimi Litoměřičtí problém. Pomáhali jsme se stavěním tribuny při vinobraní a chodili na brigády.“

Přítomnost žen byla povzbuzením

Muži pocházejícímu ze Slovenska se staly Litoměřice domovem i po zrušení brigády stejně jako dřívější vojákyni z povolání Janě Krůtové, která se v ní starala o evidenci utajovaných písemností. „Na službu v armádě mám nejlepší vzpomínky,“ ohlédla se. „Přicházela jsem do styku s většinou příslušníků štábu a chování mužů vůči ženám bylo vždy slušné,“ vylíčila.

Vondráček přítomnost vojákyň z povolání v brigádě kvitoval: „Jejich pouhá přítomnost byla v mužských kolektivech povzbuzením.“

Brigáda byla zrušena v roce 2004, podle pamětníků v nejlepším. „O správnosti tohoto politického rozhodnutí se můžeme už pouze dohadovat,“ poznamenal Lepší. I Chlupáč označil konec brigády a pluku bez náhrady za velkou ránu s tím, že Litoměřice zchudly asi o tisíc obyvatel. „Rozhodnutí přišlo přesto, že se velení chvíli předtím bilo v prsa, že Litoměřice budou nejlepší výcviková základna pro NATO,“ nechápal Pasztor.

Nástupcem 51. brigády je 15. ženijní pluk v Bechyni. I jeho veliteli, plukovníku Jiřímu Lustykovi, je líto, že se nenašla síla rozhodnutí zvrátit nebo se do Litoměřic později nevrátila aspoň menší jednotka. „Vždyť cvičiště na Labi stále ženisté využívají a je jediné v zemi na tekoucí vodě,“ uvedl. Do svého prvního vojenského působiště se Lustyk rád vrací. „Při občasných procházkách okolo kasáren pod Radobýlem se mi stále oživují vzpomínky a jejich současný stav mě znepokojuje,“ podotkl.

Na jeho zlepšení se ale pracuje. Vedení Litoměřic by tu chtělo obytnou zónu. A v Jiříkových kasárnách má v příštím roce začít fungovat vědecko-výzkumné centrum geotermální energie, jež má ekologicky i ekonomicky vytápět město a nahradit tak zdroj největšího místního znečištění, teplárnu spalující hnědé uhlí. „Vypadá to, že získáme i dotaci na přeměnu vojenské ubytovny v aktivní budovu se startovacími byty,“ doplnil Chlupáč.

Zájemci o knihu mohou kontaktovat Klub přátel ženijního vojska na e-mailu kpzv.ltm@seznam.cz.