Péče o umírající by měla být dostupná všem těžce nemocným ve všech zemích světa. To je motto sobotního Světového dne hospicové a paliativní péče. Podle hospicového hnutí nikde nemají umírat lidé v bolesti a opuštění.

„Chceme, aby návštěvníci nasáli zdejší atmosféru. Pokud se hospice z nějakého důvodu obávají, tak jim pomůžeme se této bariéry zbavit,“ zve Zuzana Legnerová z Hospice sv. Štěpána. Ten vznikl před 16 lety jako lůžkové zařízení. Pacienty sem vozí z Ústecka, Roudnicka, Děčínska, Štětska, Kladenska i Slánska. Od roku 2014 funguje také jako mobilní hospic, několik sestřiček, ošetřovatelů a paliatr dojíždějí za pacienty domů.

Zájem o umístění na lůžko je relativně velký, kolísá ale podle období roku. Někdy se sejde více žádostí o hospitalizaci, než může hospic uspokojit. Příliš dlouho se však prý na místo nečeká.

Návštěvy mohou za pacienty přicházet nepřetržitě, mohou navíc zůstat na přistýlce přes noc. Těžce nemocní obývají jednolůžkové bezbariérové pokoje se sociálním zařízením. I na vozíku nebo na lůžku se však mohou dostat do venkovního atria, na balkon či do společenské místnosti.

Mezi nejbližší plány hospice patří i oprava přístupového prostoru tak, aby pacienti mohli s postelí také do zahrady.

O PENÍZE MUSÍ BOJOVAT

Na návštěvníky čeká od 10 do 15.30 hodin kulturní program. Zahraje kapela Nestel postel, zazpívá vokální soubor Apendix. Součástí dne otevřených dveří je také sbírka na provoz. I když si totiž pacient platí za pobyt 200 korun za den, reálné náklady jsou až desetkrát vyšší.

Podstatnou část hospici doplácí pojišťovny prostřednictvím zdravotnických úhrad. Zbytek musí sehnat sám. „V domácím hospici je to ještě složitější, pojišťovna hradí minimum zdravotnických úkonů. Skoro 80 procent nákladů musíme pokrýt z grantů nebo darů,“ říká Legnerová s tím, že darů v poslední době přibývá.

Ve čtvrtek 19. října hospic pořádá ještě konferenci pro zdravotnickou veřejnost a odborníky v Hradu. Podle ředitelky litoměřického hospice Moniky Markové bude jedním z nejzajímavějších příspěvků ten od vrchní sestry paliativního oddělení univerzitní nemocnice v belgickém Gentu Christine Debocher.