Stal se prvním porevolučním starostou. I když se po jediném volebním období vrátil ke svému oboru, stihl toho hodně. Mnoho z toho, čím se město může chlubit, je zásluhou Zdeňka Rosola a jeho spolupracovníků. Po dvaceti letech tvrdé práce už nyní projektuje a staví jen pro radost.

Revoluce ho zastihla zaměstnaného v ústeckých Pozemních stavbách. Jakmile to šlo, začal dělat na sebe, chtěl projektovat a rekonstruovat. První ateliér si zřídil ve sklepě. Věci se ale vyvinuly jinak.

„Přišel za mnou můj soused Ivan Vilím, jestli nechci kandidovat ve volbách do zastupitelstva. Já ani pořádně nevěděl, co to zastupitelstvo je,“ směje se Rosol. Nakonec souhlasil a kandidoval v Hnutí za občanskou svobodu, přívěšek Občanského fóra. Po volbách za ním přišli, že je na tom jako rodilý Litoměřičák a oblíbený sportovec dobře s preferencemi.

Radu dali zvolení zastupitelé jakž takž dohromady, starostou se ale nikdo stát nechtěl. Debaty se táhly několik dní až do noci. „Oslovili mě a nakonec jsem kývl,“ vzpomíná Rosol. V hotelu Salva Guarda ho tehdy zvolilo všech třicet zastupitelů. Pár dní nato měl oddávat, sundal montérky a na košili nasadil kravatu.

Brzy přibyly další úkoly. Nebylo jasné, co je a není majetek města. Aby se mohl úřad rozšířit, musel vykoupit některé nemovitosti na náměstí. Rvačka se strhla o byty. Domy v památkové rezervaci nabídli chytře se slevou těm, kdo si je plánovali opravit. „Aby to ve městě trochu vypadalo,“ vysvětluje Rosol.

Jeli si pro architekta

Na rozvoj města se muselo jít odborně. „Vyjeli jsme do Prahy a zaklepali na jedny dveře fakulty architektury,“ vzpomíná exstarosta. Za dveřmi byl stůl a nad pauzáky Jan Mužík. Stal se městským architektem, kterým je dodnes. Rosolovo vedení nastartovalo i družbu se sudetskými Němci, odsunutými z Litoměřic do Fuldy, a s francouzským Armentières. A založilo městskou policii, které od té doby velí Ivan Králik.

V raných devadesátých letech se také upravovala ulice Na Valech a dláždila pěší zóna v Dlouhé. Ztuha se tady rozjížděly první soukromé obchody, do kterých se lidé naučili chodit. Dodělal se kulturní dům, plavecký bazén i divadlo, které bylo rozestavěné dokonce dvacet let! „Celou tu dobu u něj stál jeřáb,“ vzpomíná s úsměvem exstarosta.

Ten se po skončení mandátu na chvíli vrátil do privatizovaných Pozemních staveb, ale už se mu tam nelíbilo. Od té doby je na volné noze a teď už buduje jen pro radost.

Rozvoj města během posledních let vnímá pozitivně jen zčásti. „Radnice udělala hodně věcí, ale nepříliš z vlastních prostředků. Zimní stadion, hrad, autobusové nádraží nebo věž na kola, to všechno se postavilo díky dotacím,“ připomíná Rosol.

„Z ubytovny v Jiříkových kasárnách chtějí konečně dělat sociální byty. Ale proč to trvalo tak dlouho a proč to má stát tolik peněz?“ nechápe exstarosta, kterému přijde riskantní i záměr geotermálního vrtu. „Je to sice zajímavá myšlenka, ale návratnost projektu je ve hvězdách,“ říká.