Po válce byl zámek zkonfiskován a začal sloužit pro potřeby zemědělského učiliště s internátem. To tu sídlilo až do roku 1991. Necitelné stavební zásahy z dob socialismu si tu vybraly svou daň.
Současná průvodkyně Jiřina Táborská popisuje, že podle vzpomínek pamětníků byly v letech 1968 až 69 například rozmlácena téměř všechna kachlová kamna. Musela ustoupit ústřednímu topení. „Našly se tu i bedny s pozůstatky několika kachlí. Některé z nich máme nyní vystaveny,“ říká průvodkyně.
Jiří Šmíd, jednatel společnosti Sempra Vrbičany, která zdevastovanou barokní památku v roce 2011 koupila a postupně ji opravuje, doplňuje, že dvoje kachlová kamna se však dochovala.
„Jsou umístěna v depozitu ploskovického zámku. Jednali jsme o nich, avšak s výsledkem, že bychom je museli nechat zrenovovat a Národní památkový ústav by nám je následně zapůjčil. Jejich oprava by nás vyšla přibližně na půl milionu korun,“ líčí Jiří Šmíd.
Pro malou zemědělskou společnost, která se na zhruba 250 hektarech zabývá pěstováním obilí, řepky nebo hrachu, by půl milionu za dvoje kamna bylo příliš velké sousto.
Opravy zámku společnost platí z přebytků z hospodaření a z dotací, které se jí podaří sehnat. Prvním krokem poté, co památku v žalostném stavu koupila, byla oprava střechy. Postupně následovaly části fasády a částečná výměna oken. Spousty práce a prostředků si vyžádaly i vnitřní prostory, kde byly i propadlé stropy. Ty ostatně ještě v jedné části na opravy stále čekají.
„Bohužel to nejde tak rychle. Loni jsme přesto o kousek pokročili. Podařila se nám udělat další část fasády a vyměnili jsme 12 nepůvodních oken, které tu byly osazeny za dob učiliště. Nyní čekáme, zda bude vyhlášený opět program, ze kterého bychom mohli čerpat,“ doufá Jiří Šmíd.
Kromě úlomků z kachlových kamen se z původního zámeckého mobiliáře dochovaly jen dvoukřídlé dveře s mosaznými panty. Drahý kov na dveřích před nenechavci, kteří v zámku před lety rozebírali i parkety, zřejmě zachránil fakt, že byl přetřený latexovou barvou. Také dveře postupně procházejí repasí. Při rekonstrukci jednotlivých místností se odrývají i historické malby. Všechny jsou stejně jako dveře, přikryté vrstvami nátěru. Zásahům se v minulosti nevyhnuly ani podlahy. Kamennou dlažbu na chodbách překryla vrstva betonu a dřevěné podlahy v komnatách zase dostaly zásah v podobě lepidla, na které přišlo linoleum. I tyto neduhy se však pomalu odstraňují.
Prostory zámku si Sempra nenechává jen pro sebe. V sezóně mohou návštěvníci zavítat jak do opravených částí, tak i do těch neopravených.
Pomyslným srdcem zámku je vstupní vestibul, kde se nachází stálá výstava akademického malíře Vladimíra Veselého. Konají se tu také svatební obřady. Byla to první vnitřní část, která se po dlouhých letech dočkala opravy. V přízemí září novotou také další místnosti.
Vybavení do nich Sempra pořizuje, ale častěji ho dostává od soukromých dárců. Starožitný nábytek odpovídá době přelomu 19. a 20. století a dokresluje život na venkovském panství.
Raritou je tu obrovská sbírka historických kočárků Hany Müllerové a Evy Vaněčkové. „Dohromady je tu k vidění 245 kočárů a kočárků. V přízemí a v prvním patře je 182 kočárků paní Müllerové, v horní části pak dalších 117 od paní Vaněčkové,“ přibližuje průvodkyně Jiřina Táborská, která zároveň pracuje jako účetní Sempry.
Návštěvníky zámkem od sklepa až po půdu provádí od roku 2019. Jak sama říká, průvodcovstvím si splnila svůj dětský sen a historie je jejím koníčkem. Kromě výkladu se v zámku stará také o pořádek. Každé jaro například musí umýt všech 106 zámeckých oken.
Při rekonstrukci nebyla nouze ani o překvapení. V roce 2012 se tu našla zazděná nika, pod kterou se nalézá asi pět metrů hluboká studna. V minulosti se voda ze studny ručně čerpala do reservoáru umístěného na půdě. Nika byla zazděná v roce 1942, tehdejší vrchnostenský správce Václav Šupitar do ní ale ještě předtím umístil lahvičku, do které ukryl několik německých mincí a jednu papírovou bankovku. Nechyběl ani dopis s informacemi o studni, o zmíněném baronu Hartrot, který zámek v té době obýval a jména dělníků, kteří s tehdejší opravou pomáhali. Lahvičku, mince i dopis si návštěvníci mohou také prohlédnout.
Vystavené jsou tu také zbytky hodinového stroje a ručiček. Hodiny mohou návštěvníci ve střední části zámku, takzvaném rizalitu, vidět i dnes.
„Už nikdy ale nepůjdou. Protože hodinový strojek učiliště v 70. letech odvezlo do kovošrotu. Zbyly nám jen ty ručičky, které jsme symbolicky nastavili na za pět minut dvanáct,“ říká Jiřina Táborská.
K vidění je tu také kopie obrazu Amálie Mánesové. Malířka ze slavné rodiny ztvárnila vrbičanský zámek v roce 1846 a má se za to, že patří mezi nejkrásnější, které namalovala. Jeho originál visí v Národní galerii a Česká pošta tento obraz v roce 2007 vydala také na známce.
Při zámku funguje také spolek nesoucí jméno Amáliino jméno a pořádá tu různé akce. Od kroketového turnaje, přes Medovinobraní až po Den řemesel.
Pravidelně se ve vnitřních prostorách zámku koná také Dušičková stezka odvahy. Strašidelné kulisy v podobě upírů, komnaty čarodějnic, pavouků, pohádkových postav nebo kostlivce v místnostech a chodbách zůstávají k vidění po celý rok.