Daleko víc vzpomínek jim vytane při prohlížení speciální výstavy k 30 letům od sametové revoluce. Věnuje se nejen pohnuté době v Ústí, ale i v celém Ústeckém kraji.

Expozici ve foyer Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně (FF UJEP) Třicet let (1989-2019) připravili ředitel Archivu města Ústí nad Labem Petr Karlíček a doktorandka Katedry historie FF UJEP Markéta Brožová. Potrvá až do 2. prosince. „Výstava přibližuje nejvýznamnější události přelomových let 1989-1990 v Ústí nad Labem a severočeském regionu v kontextu československých i světových událostí,“ přiblížila děkanka FF UJEP Michaela Hrubá. Panely kromě textu představují i dobové dokumenty a fotografie. „Budou jistě zajímavé pro pamětníky, ale také pro studenty a mladé lidi, kterým je tato výstava především určena,“ doplnila Hrubá.

Výstavu připravili dokonce ve dvou kopiích. „První sada z foyer FF UJEP půjde do některého z prostor patřících městu,“ vysvětlila mluvčí ústecké univerzity Jana Kasaničová s tím, že druhá sada obejde gymnázia v kraji. Tam ji doprovodí i speciální školní program s výkladem historiků Josefa Märce a Filipa Hrbka. V současnosti mají panely na mosteckém gymnáziu, 18. listopadu se s nimi potkají studenti litoměřického gymnázia. Program pro středoškoláky k tématu Ústeckého kraje před revolucí čeká i na studenty v Lounech nebo Podbořanech.

Hrbek jezdil po gymnáziích s didaktikem dějepisu a zároveň učitelem z chomutovského gymnázia Märcem už s výstavou o roku 1918 na Ústecku. S programem k 89. roku byli zatím v Chomutově, Mostě a Kadani. Každé škole se snaží šít akci na míru podle toho, se kterými ročníky a na jak dlouhou dobu se s nimi v lavicích setkají.

A jak to probíhá? „Uvedeme je do širších souvislostí a pak se je snažíme přivést k tomu, aby o tehdejších událostech víc přemýšleli,“ popsal Hrbek. Studenti navrhují i to, co by si sami napsali na transparenty, kdyby šli na demonstraci. S jeho kolegou Hrbka zajímá i zpětná vazba od studentů. „Zatím je velmi dobrá, studenty to zajímá, jsou šikovní,“ je spokojený historik. Zvědavý je i na to, jaké paralely k situaci v 89. roce s dneškem studenti nacházejí.

Nekonečné mlhy a inverze

Výstava připomíná, že Ústecký kraj ještě spolu s dnešním Libereckým se do roku 1990 nazýval Severočeský. Ačkoli patřil mezi nejmenší v Československu, ekonomicky se především díky těžbě uhlí řadil mezi nejvýznamnější oblasti státu. Proslul také řadou negativ. Především vykořeněním často nově sestěhovaného obyvatelstva, dědictvím poválečného odsunu Němců i kriminalitou.

Známý byl také katastrofálním znečištěním ovzduší. „V pásmu dlouhém 55 a širokém 20 kilometrů pracovalo šest elektráren. Žádná nebyla odsířena. K otrávenému vzduchu napomáhala i poloha hnědouhelné pánve mezi úpatím Krušných hor a Českého středohoří. Kraj se proto halil do mlh a inverzí, slunce bylo vidět za celý rok nanejvýš 60 dnů,“ popsali autoři výstavy.

Situace se podepsala na zdraví obyvatel. Nejen těch, kteří se do kraje mlh nově narodili, ale i na těch starších. Průměrná délka života tu byla nižší než jinde v Československu.

Vláda kvůli tomu uplácela lidi v kraji dvěma tisíci ročně, takzvaným pohřebným. Na ekologickou katastrofu reagovaly místní ekologické organizace a podle mnohých pamětníků byly jejich protesty jednou z předzvěstí sametové revoluce a nakonec i pádu režimu.

Petr Karlíček: Nevědět, jak to dopadne, nebylo by mi nic moc

Petr Karlíček

Petr Karlíček  Foto: archiv Petra Karlíčka

37letý ředitel ústeckého archivu a pedagog Petr Karlíček na výstavě Třicet let pracoval od léta. Už před deseti lety zmapoval s Janem Němcem den po dni sametovou revoluci v Děčíně v knížce. „Při práci na výstavě mě překvapil rozsah ekologických demonstrací na severu ještě před pražským 17. listopadem. V Teplicích to mohl být taky pěkný masakr,“ říká historik.

Jak jste sháněl podklady pro výstavu?
Fotografie, dokumenty, plakáty, hlášení, situační zprávy i loga jsem sbíral po archivech v celém kraji. Dále v ústeckém muzeu, Památníku národního písemnictví i Národní knihovně v Praze.

Výstava je docela barevná…
Chtěl jsem, aby její první část připomínala dobový Průboj. Z normalizačních barev se to v druhé části výstavy věnované revoluci láme do barev trikolóry.

Mluvil jste o dění v 89. roce na Ústecku i s přímými účastníky dění?
Ano, například s Josefem Kadeřábkem z Činoherního studia, historiky manželi Kaiserovými, děkankou Michaelou Hrubou, Michalem Kolečkem z Fakulty umění a designu i tehdejším studentem Petrem Mičkou.

V roce 1989 vám bylo sedm. Chtěl byste žít v té době jako dospělý?
Jedině pokud bych měl možnost vrátit se pak opět do současnosti. Nevědět, jak to dopadne, asi by mi nebylo nic moc.

Jaké jsou vaše vzpomínky na revoluci?
Pocházím z Aše, na periferiích to zpočátku moc silné nebylo. Lidé se tam víc znali a zapojit se bylo nebezpečnější. Sledovali jsme to spíš z rozhlasu a televize. I na Ústecku na vesnicích se lidé víc báli. Lokální komunisté se zde cítili silnější a oddíly Lidových milic byly stále v pohotovosti. Speciálně v pohraničí se to začalo lámat až po generální stávce 27. listopadu.

Překvapilo vás něco, když jste se probíral podklady k výstavě?
Rozsah poškození životního prostředí na severu: vody, země a především vzduchu. A z toho plynoucí beznaděj obyvatel. Snahu o nápravu už tehdejším úřadům nevěřili a vyšli do ulic. Navíc dusili se tady všichni. Včetně komunistů. Ekologické demonstrace ještě před pražským 17. listopadem i preventivní bezpečností opatření, která kvůli nim vyvinuli komunisté, byly značné. V Teplicích to mohl být taky pěkný masakr, kdyby příslušníci bezpečnosti dostali rozkaz k zásahu.

Sledujete, jak nyní výročí revoluce slaví v Praze a Ústí?
Ano, a dokonce i jak slaví „Nežnú revolúciu“ na Slovensku. Před několika dny jsem tam přednášel. V Bratislavě je to docela silné. Slováci se k revoluci hlásí jako k jedné z nezpochybnitelných věcí, ke kterým u nich ve 20. století došlo.