Došlo však i na povídání o chorurgii jako takové. Třeba o tom, jak někdo záměrně neudělá poslední krok, aby dokončil specializaci a stal se plnohodnotným lékařem, nebo jak jde už po dvou třech operacích poznat, komu chybí pohybové vlohy pro náročné, ale plně uspokojující řemeslo.

„Chirurgie je hodně o manuální zručnosti a o schopnosti přijmout rozhodnutí,“ říká Libor Dostál, který rovněž působí jako sportovní lékař litoměřických hokejistů a fotbalistů z Teplic, kde také žije.

Náš rozhovor nabral půl hodiny zpoždění. Nepletu se, že u vás primářů den nikdy nedopadne tak, jak si ho nalajnujete v diáři?
Nepředvídatelnosti se vyskytují. Co se týče dneška, svolal si nás hned ráno ředitel nemocnice kvůli plnění nastavených ekonomických limitů. A trochu se to protáhlo.

Galerie lékařských osobností regionů

Od dubna do prosince roku 2025 představujeme každý den zajímavého lékaře ze všech koutů České republiky. Celkem představíme 250 významných lékařů všech různých oborů – od vesnických lékařů, starajících se o generace pacientů v okolí, po významné specialisty. Seriál je součástí projektu Vizita Deník.cz, který mapuje stav českého zdravotnictví.  

Takže jste byl hned po ránu na koberečku?
Ano, všichni primáři jsme byli.

Jak primáři řediteli vysvětlovali, že se u nich nestřídá tolik pacientů, kolik by si představoval?
Přibývá nám například těžkých a ekonomicky náročných infekcí. Nejde jen o covid, ale i o velmi nebezpečné bakteriální infekce. Kvůli tomu musí pacient ležet i na dvoulůžáku sám. Proto máme někdy nižší obložnost konkrétně i na našem oddělení.

I když jste už přišel od ředitele, ještě jsme si nemohli začít povídat. Telefonicky jste řešil překlad do Ústí. O co šlo?
To je příběh z víkendu. Paní k nám přivezli s komplikovanou zlomeninou paže. Já i kolega jsme sice atestovaní lékaři s ukončenou specializací z traumatologie, ale tato operace vyžaduje vyšší pracoviště, kterým je nejblíže traumacentrum v Ústí nad Labem. Mají tam mnohem větší sortiment metalických dlah. Tak si paní převezmou, odoperují ji a dají jí správnou dlahu, kterou tu nemáme.

Jak často překládáte operace z litoměřické chirurgie do Ústí?
Jednou dvakrát do měsíce. Jinak chci ještě říct, abyste omluvil nepořádek v mém lékařském pokoji. Hodně sloužím. Většinou nemám ani zastláno, kvůli vám jsem ale zastlal.

Spíte tady na tom gaučíku?
Ano, slouží mi k odpočinku na noční službě. Moc si na něm ale nepoležím. Odbíhám zpravidla k počítači, někdy zavolají z JIP a letím na sál. A mezi námi, postel doma to není.

Takže evidentně máte hodně práce.
Ano, personálu je ve zdravotnictví málo, zejména v okresních nemocnicích jako ta naše. A tak musí i primáři brát hodně služeb.

Je to legální?
V českém zdravotnictví je poměrně obtížné dodržovat zákoník práce, doktorů je prostě málo a stárnou. Zatím nevidím pomyslné světýlko na konci tunelu.

Není to tak dávno, co kvůli tomu lékaři stávkovali. Takže to nedopadlo?
Něco se možná změnilo na větších klinikách, kde je hodně mladých lékařů často na zkrácený úvazek, a tak je tam jednodušší se prostřídat. Na okresních nemocnicích je to maximálně o 3-4 doktorech s ukončenou specializací na celé oddělení, ale ten měsíc má stále 30-31 dní a je potřeba zajistit službu 7/24.

Co vůbec může mladé doktory lákat do okresních nemocnic?
Rychleji se v nich vyoperují. Dostanou se hned ke slepému střevu, žlučníku, kýle. V Praze na klinice je na podobné operace větší konkurence.

Libor Dostál

  • Začínal jako řadový lékař na II. chirurgii Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, tam udělal II. supeň atestace ze všeobecné chirurgie, poté si ještě doplnil atestaci z traumatologie.
  • Po 13 letech v Ústí odešel pracovat na oddělení chirurgie v Litoměřicích, kde je nyní už 15 let.
  • S rodinou žije v Teplicích. Má jednoho syna a vyženěnou dceru.
  • Baví ho tenis, lyže, kolo a poslední roky také práce na zahradě.
  • Působí jako hlavní lékař v klubu HC Stadion Litoměřice a jako jeden z lékařů FK Teplice. Jako sportovní lékař začínal u dětského oddílu karate.
  • Vyučuje na Vyšší odborné zdravotní škole v Ústí nad Labem.

Je u vás na chirurgii naděje, že by vás bylo brzy víc?
Těsně před specializační zkouškou mají dvě lékařky. Ale popravdě jsem čekal, že budou hotové už před dvěma roky. Nikdo se do toho moc nehrne. S atestací vám prudce vzroste odpovědnost. Jste úplně sám na rozhodování, nikdo za vámi nestojí. Na operačním sále musíte dělat taková rozhodnutí, s kterými musíte jít spát a druhý den se probudit a začít nanovo.Tohle nechce přijmout každý. Řádový rozdíl v penězích to přitom není. Takže mnoho lékařů zůstává radši bez specializace, spokojeni s tím, že jsou takzvaně kryti tím lékařem s ukončenou specializací.

Stává se naopak, že se do takové odpovědnosti někdo z mladých lékařů žene?
Ano, někdy. A je na primáři a těch ostatních zkušenějších, kteří to většinou prožili, aby jeho ego brzdili a korigovali.

Jak to bylo s přijetím té odpovědnosti u vás?
Kariéru jsem začínal na II. chirurgii v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Toto oddělení bylo časem transformováno na traumacentrum. Tedy na to pracoviště, kam jsme dávali ten překlad, který nás zdržel od rozhovoru. Když už jsem tam byl pár let, v jednu chvíli odvolali tři lékaře najednou. Za mnou a za kolegou přišel šéf, abychom si do půl roku udělali atestaci. A pak nás okamžitě hodili do vody. Samozřejmě nám řekli, že když budeme v úzkých, máme zavolat. Ale stejně, když v noci přistával vrtulník z havárky, byl jsem tam sám, to člověka hodně naučí pokoře. Samozřejmě většinu věcí člověk zvládl, ty odložitelné a těžší nechával zkušenějšímu lékaři na druhý den, případně byl přivolán ten zkušenější k výkonu ještě ten den.

Stal se vám někdy nějaký malér?
Můj táta, také chirurg, říkal: my všichni za sebou máme hřbitov, ale ti dobří to vědí. Už je přes 20 let po smrti, ale není týden, kdy bych si na tu větu nevzpomněl. Jeden příklad: mám krátké prsty, při vyšetření per rektum nemusím nahmatat nádor, který by kolega s delšími prsty našel. Ale pacient i ostatní kolegové z jiných oborů si přečtou, že je toto vyšetření negativní, tedy pacient nemá nádor análního kanálu.

Za to ale nemůžete…
No, mně to nedá. Prostě pokud pacient není dovyšetřen zobrazovací metodu, není vyloučeno nic. Občas, když se třeba koukám na rentgen pacienta po nějaké době, říkám si, že kdybych přidal ještě jeden šroubek navíc, tak by se to zahojilo dřív, i když je ten člověk spokojený a funguje. Nebo se sám sebe ptám, proč mi praskla kovová dlaha, bylo tam moc stability, nebo málo… Myslím si, že všichni doktoři tak přemýšlejí. Pořád se snažíme opravovat se, brát si zpětně poučení ze všech případů. Možná je to ale o stálé pokoře k tomu, co člověk umí. Někdy ovšem zjistíme, že pacienti nedodržují klidový režim a komplikují si doléčení sami. Často je to lidsky pochopitelné. Mají dluhy, hypotéky a musí pracovat.

Šikovných lékařek je víc. Ruce ale potřebují trénink, ideálně od dětství

Dělá vám radost hrabat se lidem v těle?
Ano. Těší mě to snažení u člověka s polámanými kostmi, aby byl výsledek co nejvíc podobný původnímu stavu nejen na rentgenu, ale i funkčně. Aby chodil bez kulhání a hýbal ručičkou. Když se to podaří, po půl roce se rozchodí a přijde vám do poradny bez berlí vyléčený, je to velká radost.

Co břicho, i z jeho operací máte zadostiučinění?
Samozřejmě u zánětů, perforací trávicího traktu, tam jde o život. Ale ten efekt je dříve, u nádorů je to vzhledem k následné onkologické terapii běh na dlouhou trať. Ono se také říká, že žlučník nebo kýlu udělá i vrátný. Ano, většina těchto výkonů je řemeslná, ale garantuju vám, že jeden z třiceti slepáků je takový, že jdete ze sálu po dvou hodinách vyčerpaný fyzicky i psychicky. Může tam být nějaký pokročilý zánět, anatomická odchylka a z řemesla je malé pekýlko.

close Chirurg Libor Dostál info Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín zoom_in Chirurg Libor Dostál

Když o tom přemýšlím, čekat na zadostiučinění půl roku mi připadá pozdě na to, aby to byla ta správná motivace na každý den. Baví vás chirurgie už přímo na sále?
Taky. U těch těžších výkonů je člověk zpočátku nervózní, ale pak ze mě ta nervozita spadne a už se zaměřuju jen na tu konkrétní kost nebo třeba neprůchodnost střev. Okolí se zredukuje na tu tkáň. A jedu jen tu věc. Když je to nejhorší odoperováno, přijde úleva. Když zašívám, tak se dá na sále už i vtipkovat. Ale je to humor špatně přenositelný.

Takže je to pro vás tak trochu adrenalinový sport?
Určitě tam adrenalin je, někdy výrazně, ale jsem raději, když dělám opakovaně řemeslo.

Kdy vás to tahle chytlo?
Táta byl také chirurg, jak už jsem řekl, ale nežil jsem s ním, nebyl jsem pod jeho vlivem. Takže mě to chytlo až během studia medicíny. Když jsem se v 5.-6. ročníku párkrát mihnul na sále, už tam to vzrušení bylo. Čichnete k tomu a už není cesty zpátky.

Dá se odhadnout už u dětí, koho by bavila právě chirurgie? Třeba když je chlapec výborný v stavění s legem, měli by ho rodiče dát na medicínu?
Chirurgie je hodně o manuální zručnosti a schopnosti přijmout rozhodnutí. My jako děti hodně stavěli merkura, lepili modely z ábíčka. To ale už u mladších generací moc není. Všechno se dělá přes mobil jinými pohyby. Když vidím při práci mladého chirurga, po dvou až třech operacích už vidím, jestli to má dané, nebo ne. Bude mít ale třeba jen jinak strmou učební křivku.

Slýchávám, že dnes jsou manuálně zručnější spíš dívky. Podepsal byste to i u vašich lékařek?
Na oddělení mám polovinu lékařek. Jsou manuálně velmi šikovné a pracovité. Na fakultách medicíny je v 5.-6. ročníku na 75 procent žen. Takže nám probíhá výrazná feminizace zdravotnictví. Jen fyzická síla ženám někdy chybí. Třeba na srovnání stehenní kosti, zvlášť když je těžší pacient a útlá lékařka. Ale to se dá vymyslet. Musíme mít jen nějaká udělátka na to, abychom tu fyzickou práci z našich děvčat sundali. Na druhou stranu, děvčata už také tolik neštupují ponožky a nepřišívají knoflíky, takže to bude asi podobné jako u kluků. Ruce potřebují trénink, ideálně od dětství.

Nemůže vyřešit nedostatečnou manuální zručnost u části nastupující generace umělá inteligence?
Velký pokrok je už laparoskopie a robotická chirurgie, testuje se v oblasti diagnostiky. Doktor operuje s joystickem s pohledem zabořeným na zvětšený snímek s vysokým rozlišením operovaného orgánu, operuje miniinvazivně a bezpečněji. Ale ty vstupy do těla si musíte nacpat sám, to za vás robot zatím neudělá. Já jsem ze staré školy, mně u toho trochu vadí, že nemáte přímý kontakt s hmotou. Ale ten trend je jasný, nezastavitelný a v rámci diagnostiky očekávám ještě velké věci.

Havárky byly a budou. Přibylo úrazů z elektrokoloběžek, trampolín i paraglidu

Poznávají vás pacienti na ulici?
Plno lidí mě zdraví, já si často na obličej ani na diagnózu nevzpomenu. Jen občas u těch vážnějších a komplikovanějších případů.

Jak se k vám lékařům a sestrám dnes pacienti chovají v nemocnici?
Vrátím se na začátek našeho rozhovoru, například k těm bariérovým opatřením, která děláme kvůli infekcím, a máme kvůli nim nižší obložnost. Ty bakterie jsou velmi rezistentní, nebezpečné, nefungují na ně antibiotika, umírá se na ně. Tak za takovým pacientem třeba přijde návštěva a chce ho vyvézt mezi ostatní pacienty na chodbu nebo ven. My říkáme, že to nejde, a oni se s námi hádají, křičí na nás, že o takové „brebeře“ nikdy neslyšeli. Navíc počty těch rezistentních kmenů narůstají. Ale nenechají si to vysvětlit. Už za covidové pandemie to začalo být hodně patrné. Obecně, nejen v nemocnici, se vztahy mezi lidmi zhoršily a zdravotníci se někdy stávají trochu hromosvody pro nějakou frustraci.

Litoměřický doktor Libor Dostál odpovídá na otázky Deníku | Video: Deník/Jaroslav Balvín

Co ještě se změnilo u pacientů? Třeba i za těch celých 15 let, kdy jste nastoupil do Litoměřic?
Překvapuje mě, že přestože je tolik preventivních programů, společnost na to pořád moc neslyší. Vyšetření hemokultu, tedy průkaz krve ve stolici, ještě berou. Bohužel negativní výsledek nevylučuje malignitu. Ale už hodně lidí se rozpakuje jít na fibroskopii nebo kolonoskopii. Přitom to jsou stěžejní vyšetření, která vyloučí patologii žaludku, dvanáctníku, celého tlustého a konce tenkého střeva. Plno patologií ve střevě i v žaludku díky tomu dokážeme odstranit dřív, než se stanou rakovinou. Pořád se stává, že přivezou devadesátiletou babičku s rozpadlým nádorem prsu. Delší dobu má problémy, ale ze studu nebo strachu nic neřekne. Až když k ní rodina přijede na Vánoce, vidí, že má prosáklou podprsenku nebo tričko. Ale je pravda, že před 30 roky jsem to viděl častěji.

A co úrazy. Jsou jiné, než bývaly?
Přibývá těch z vysokokinetických sportů. Dřív na obyčejném kole vyjel člověk jen kopec, na který měl. Starší lidé ho teď na elektrokole také vyšlápnou, ale dolů je to někdy problém ubrzdit. Paraglide. Děti a trampolíny, z nich jsou velmi závažné úrazy. Stačí jen ty úplně obyčejné na zahradě. Pokud je tam malé dítě s velkým sourozencem, a to velké skočí, z toho malého se stane raketa. Když není zapnutý zip, vyletí z trampolíny ven. Elektrokoloběžky, které jedou po silnici 30-40 kilometrů v hodině, často bez helmy, kolečka malá, nestabilní. Zlomeniny z těchto sportů jsou opravdu ošklivé. Havárky jsou a budou, ale auta jsou mnohem bezpečnější.

Deník děkuje lékařům a sestrám za jejich péči. Pošlete jim svůj vzkaz i vy

logo vizita

Visel někdy váš život na vlásku? Dostali jste díky lékařské péči druhou šanci? Nebo byste lékařům či sestrám zkrátka jen chtěli poděkovat za jejich práci? Natočte jim video nebo pošlete vzkaz.

Více informací, jak na to, najdete na denik.cz/dekujemelekarum.