Zaměřuje se na dějiny obcí ústeckého okresu, lokální správu, heraldiku i dějiny židovského osídlení. Podílela se na projektu Stolpersteinů, tedy kamenů upomínajících na oběti holocaustu v Chabařovicích. Odborná veřejnost doma i v zahraničí, především v Německu a Rakousku oceňuje její genealogické rešerše. Je autorkou mnoha odborných článků i publikací, přednášela na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně. Za svou práci letos začátkem října obdržela doktorka Věra Hladíková od ministra vnitra Jana Hamáčka státní vyznamenání. Zařadila se tak mezi nejvýznamnější archiváře České republiky.

Obdržela jste vyznamenání, jaké jste měla pocity, jak to vnímáte?
Byla jsem překvapená, nakonec i potěšená. Když jsem viděla, kdo tam všechno je, a navíc dojímá mě, že se myslí též na starší dámy a bardy. Archiváři jsou pospolité společenství.

Na čem teď aktuálně pracujete, nad čím bádáte?
Archivnictví není jen bádání. Každý den bádám nad tím, co si přejí naši tazatelé. Řeším jejich věčné dotazy. Oni rádi hledají předky, historii domů a staveb, strašidla v domě, kdejaká tajemná místa. Máme ale i serióznější dotazy, jako nyní hledáme příbuzné a dokumenty k letcům 311. perutě královského letectva Jaromíru Drmelkovi a Paulu Friedländerovi, kteří ve válečných operacích zahynuli. Taky jsem se rozhodla podat studentům škol, ve kterých jsou pamětní desky obětí druhé světové války (jsou tři), informaci o osudech těchto lidí. To je též jen vyřizování dotazu, ze kterého udělám články. A aby veřejnost věděla, jak má začít, když se chce dovědět něco o historii domu, a rodiny v něm, napíšu takový stručný manuál. A když říkám, že nejen bádám, tak též ještě pořádám dokumenty úřadů, konkrétně doplňuji fondy archivů obcí našeho okresu a znovu je inventarizuji.

Oceňované jsou vaše genealogické rešerše, mohla byste laikům přiblížit, co to znamená?
Genealogická rešerše v podmínkách městského nebo okresního archivu znamená, že pomůžu tazateli se začátkem jeho pátrání. Donutím ho, aby doma prošel staré šuplíky a dal dohromady informace z vlastních zdrojů. A protože některé příliš mladé informace nelze zjistit úřední cestou (GDPR), využíváme možnost pátrat v archiváliích nám dostupných, starších 30 let policejní přihlášky, všechny možné knihy evidence občanů, domovské právo, sčítání obyvatel v letech 1869 až 1921, adresáře.

Věra HLADÍKOVÁ

Věra Hladíková obdržela státní vyznamenán od ministra vnitra Jana Hamáčka. FOTO: MM Ústí n. L.

Co se děje pak?
Když toto překleneme a podaří se nám zjistit údaje, které nás posunou, badatel jde domů a je odkázán na digitalizované 
matriky, které jsou uloženy např. v oblastních archivech. Samozřejmě poradíme, do kterých, kam a jak se v celém programu vyznat. Výsledkem je, že oni se stále vracejí, protože to neumějí přečíst, atd. a pomáháme zase. To se týká i zahraničních badatelů, máme stejný přístup ke všem.

Jaké třeba i objevy jste přitom učinila?
Každá práce vás vzdělává. Překvapily mě např. některé dříve užívané termíny: dítě z levého boku, dvojničky, v rodině podruha, kde si syn bral dceru pasáčka vepřů nebo dceru žebračky se posunuli ve 20. století přes řemeslníky k vysokoškolským vzdělaným lidem již ve dvou generacích, navíc velice šikovným, jak jsem tak pozorovala.

Zjistila jste něco podobného při studování dějin židovského obyvatelstva?
Pro obyvatelstvo židovského vyznání platí to samé. Začínali sběrem kůží nebo obchodem, pohrdání okolím. Dopracovávali se na továrníky a velkoobchodníky, nebo patřili do řad inteligence, lékařů a právníků. Hrozné je, že ve 20. století měli vesměs stejný osud. Nepřežili koncentrační tábory na východě. To mě strašně dostává, i když jsem si myslela, že o holokaustu vím, najít z jednoho města tolik mrtvých v té jedné skupině obyvatel, je strašné i pro generaci, která to naštěstí nezažila. Při té genealogii rodiny se s ní sžijete, vidíte, co kdo byl, jak se jim rodily a umíraly děti, a najednou konec. Z rozhodnutí jedněch, kteří si mysleli, že jsou něco víc.

Ve vaší bibliografii je pojednání o znaku Střekova, čím je zajímavý a jaký byl jeho vývoj?
To je na trochu delší povídání. Střekov dosáhl v roce 1936 udělení statutu města. No a jal se vyzdobit se městskými atributy, když už to nestihl ve středověku, jako městskými branami, hradbami, městskými právy, apod. Těmi byly pro něj teď městský znak a městská vlajka. Už v době usilování o povýšení na město rozjelo obecní zastupitelstvo jakousi poptávku po podobě znaku. Moc umělců se nehrnulo, měli ztvárnit místní dominanty, Labe, hrad Střekov, průmysl a termální prameny. Nakonec na prvním zasedání rady města, kdy starosta Vincenc Repka přednesl usnesení vlády ČSR z 13. března 1936 o povýšení Střekova na město, zároveň požádal radní, aby vybrali z předložených návrhů znaku, ten pravý.

Pro jaký návrh se rozhodli?
Vybrali znak a barvy městské vlajky akad. malíře Hanse Kühnela (mimochodem podílel se na výzdobě krematoria). Poté vše schválilo zastupitelstvo a znak popsali, slovně vyjádřili v zápise o jednání zastupitelstva v dubnu 1936.

Co následovalo? Začali znak hned používat?
Začali slavit, město si vyzdobili právě nově schváleným znakem a městskými vlajkami, aniž počkali na schválení nových městských symbolů ministrem vnitra. K oslavám patřilo slavnostní zasedání zastupitelstva s delegacemi hostů, udělení čestného občanství města presidentu Masarykovi, odhalení sochy presidenta Masaryka, odhalení mostu dr. E. Beneše mezi Střekovem a Ústím. Nakonec o schválení zažádali (uvedli laický popis, např. hovořili o dolní polovině štítu a pravé a levé polovině štítu, tedy tři poloviny celku) a dostali spršku. Znak jim neschválili.

Jak to nakonec dopadlo?
Museli konzultovat s odborníky a dohodnout se na pozměněné podobě. S barvami na městské vlajce, modro-bílo-modrou, též měly problém vzhledem k barvám znaku, ty ale nakonec ustály, vycházely pouze z barev horní části znaku a nakonec v nové době se už striktně pravidla nedodržují. V opravě znaku šlo o dodržení poměru v dělení štítu a užití barev na štítu. Nakonec Střekovu ministr vnitra ČR znak schválil.

Znaku si město moc neužilo. Proč?
V květnu 1939 se stal Střekov součástí tzv. Velkého Ústí, toto spojení přetrvalo dodnes a až v roce 1986 se vytvořil městský obvod Střekov. Chybný znak vešel do dějin proto, že ten znak z roku 1936, před schválením, nechali střekovští otisknout v jednom Erbovníku a odsud jej převzala následná literatura. A Střekov potom, když po roce 1986 chtěl oprášit své městské atributy, tak šáhnul do knih o městské heraldice a tam našel popsaný a vyobrazený neschválený znak mimochodem sice heraldicky nesprávný, ale pro laiky hezčí, barevnější. Má totiž ten hrad vyobrazený na zlatém poli. Dnes již obvod užívá správnou podobu městského znaku (alespoň v to doufám).

Věnujete se i dějinám českoněmeckých vztahů, co je podle vás nejvíc charakterizuje tady v Ústí?
Ve středověku nalézáme v ústeckých městských knihách, ještě po husitských válkách, že ústečtí měšťané, bez rozdílu národnosti, docházeli před městský soud a za městským písařem a nechávali si zapsat svá rozhodnutí o dělení majetku, dědění majetku, prodeje a koupě, zajištění vdov i dětí, někteří v českém jazyce, jiní v německém.

Dá se říct, který jazyk převažoval?
Původně je češtiny více, vždyť i název města je slovanského původu. Jak Ústí, tak Aussig nebo Usk a Austie označuje vlastně ústí řeky. Navíc v zápisech dominují české podoby jmen. V 17. století německé úřadování již převažuje takřka absolutně. Možná, že existovalo „neustálé potýkání národů…“, rozhodně na intenzitě nabylo na konci 19. století, když do Ústí přicházeli lidé za prací do továren i z českého vnitrozemí. Začali se domáhat svých práv, jako českých škol. A to začalo být zle, navíc vyhlášení Československé republiky, Němci nesli opravdu špatně. Nakonec se uklidnili, ale štvala je „…čechizace, ti přivandrovalci do úřadů, na poštu, k dráze.“ Češi se opravdu domohli českých škol . Každé dítě německé národnosti hovořilo německy a mohlo chodit do německé školy. V roce 1930 žilo v samotném Ústí 32 878 občanů německé národnosti a 8,7 tisíce národnosti české. Rok 1938 a Mnichov přinesl ústeckým Němcům osvobození (Befreiung). A šeredně na to doplatili. Dnes, když přicházejí jejich potomci do archivu, jsou spokojeni z naší vstřícnosti, mnohokrát děkují za pátrání po svých předcích, rodných chaloupkách, jakýchkoli informacích. Libují si, jak je postaráno o německé archiválie, říkáme, že se staráme o všechny archiválie, naše péče v tomto směru je na republikové úrovni opravdu vynikající.

Jak složité je dnes bádání v archivu, potřebuje pro to člověk speciální povolení a vzdělání?
Povolení žádné, stačí jen zájem, přijít v badatelských dnech, zapsat se do knihy návštěv a vznést své přání. Materiál ke studiu je badateli předložen, povětšinou i okamžitě. Mnohdy je zapotřebí poradit, upřesnit v čem které informace hledat.

Jak se práce archiváře proměnila za posledních třicet let?
Tak to vím naprosto přesně. Máme teplo ve všech prostorách, teplou vodu, počítače a programy, dokumenty v čistých regálech a kartonech. Archiválie nejsou v hromadách na vidle. Hodně je uspořádáno. Samozřejmě ústecký archiv je na tom stále jinak, než některé jiné archivy, nemáme speciální vybavení, skenery na digitalizaci, speciální komory na zbavení archiválií prachu a jiných nečistot, konzervátorskou dílnu.

Věra Hladíková
• Narozena 8. 5. 1957 v Žatci.
• Archivářka, regionální historička, věnuje se historii města Ústí nad Labem a jeho okolí.
• Je autorkou nebo spoluautorkou publikací: Znak města Střekova (2016), Dějiny města Ústí nad Labem (1995), První světová válka a role Němců v českých zemích (2015), Dva pomníky TGM ve Střekově (2008) a Dolní Zálezly v minulosti a současnosti (2006)
• Absolventka Filosofické fakulty UK v Praze.
• Zástupkyně ředitele v Archivu Ústí nad Labem.