Cennou vázu rozbili cestou z Kyjeva. Keramička ji vystavuje jako symbol války

Velká výrobna hlíny je jednou z mnoha fabrik, které na Ukrajině zavřeli kvůli válce. Tamní umělci se i proto stěhují na Západ. Mezi nimi také 32letá majitelka keramické dílny Anastasije Vasilčenko Mamaj. Do rakouského Sankt Pöltenu, kde měla konexe z dřívějška, musela zprvu přemístit hlavně sebe, malého syna a osobní věci. Cenné a křehké vázy, které předtím vyrobila a v květnu plánovala vystavit v Kyjevě, si nechala dovézt později.

Emigranti si obvykle z Ukrajiny nechají vozit věci v pytlích, dá se to objednat při ceně euro za kilo. To ale Anastasija u děl, kdy každé má hodnotu odhadem stovky eur, nechtěla, a tak si za pořádný balík objednala firmu, která jí slíbila všechno bezpečně převézt. Řidič jí ale nakonec vyskládal vázy po jedné z kufru auta na chodník, jednu z nejcennějších rozbitou.

„Pro mě je to symbol života, který skončil tak, jak byl,“ pokrčila rameny umělkyně v litoměřickém Gotickém dvojčeti, kde teď vystavuje své vázy včetně té rozbité.

Úžasné stavby ze severu Čech soutěží o prestižní cenu architektů. Podívejte se

Kromě nich připravila přímo pro podkroví galerie ztemnělou instalaci torz bytovek, v nichž planou svíčky za mrtvé. I s keramickými domečky je spojený karambol, i když vznikly už v bezpečí v Rakousku. Anastasiji se při pálení v peci jeden z nich rozbil na úplně malé kousky. „Pro mě je to situace všech nás na Ukrajině. Něco jste měli, dělali, budovali a teď jsou z toho trosky,“ vylíčila umělkyně. Té ale není vlastní odevzdanost. „No tak jsem si koupila novou hlínu a začala znovu,“ řekla.

Díla Anastasije nejsou v galerii nedaleko malebných parkánů osamocena. Spolu s ní tu totiž vystavuje Helena Hlušičková smaltované obrazy. Brněnská keramička s nimi začala před 4 lety. „Obvykle pracuji s bílým porcelánem, potřebovala jsem asi trochu černé,“ vysvětlila s úsměvem. Černá barva si notuje s pochmurnými náměty kostlivců, duchů a přízraků.

Anastasije Vasilčenko Mamaj (vlevo) s Helenou HlušičkovouZdroj: Deník/Jaroslav Balvín

Jak Helena Hlušičková vyložila, když v únoru začala válka na Ukrajině, měla toho plnou hlavu. „Je to od nás pár set kilometrů,“ připomněla. Během studia uměleckoprůmyslové školy v Praze ji potkala sametová revoluce. „Dnes se pokládá za hotovou věc, že jsme to vyhráli. Říká se, že to bylo domluvené, že bylo jasné, že se systém zhroutí prakticky bez boje. Ale my to tehdy tváří v tvář esenbákům nevěděli. Doufali jsme, že nás nezastřelí, ale jen uvězní,“ vzpomínala. I proto se dokáže vcítit do situace lidí, na které se teď střílí z ruských tanků.

„Dálka je blízko.“ To je i název aktuální výstavy. Vedle „ukrajinských“ obrazů na ní Hlušičková představuje práce, které vznikly během epidemie koronaviru. Mezi ní a současným konfliktem na východě vidí souvislosti. „Naši blízcí nás opouštěli dřív, než bylo nezbytně nutné. A to se na Ukrajině prohloubilo,“ popsala.

Nejtragičtější byly okamžiky při úklidu následků povodní, říká fotograf Deníku

Na jeden z „koronavirových“ obrazů nakreslila sebe, za zády s rudou příšerou, která jí zasahuje do srdce. „Možná to byl ještě covid, možná už předtucha války. Když tvořím, nepoužívám jen hlavu,“ vylíčila umělkyně. Ta speciálně pro prostor Gotického dvojčete vyrobila i obří hrací kostku s kostlivci na jednotlivých stranách. „Ukrajinci spadli do masomlejnku. Můžou něco ovlivnit, ale ne moc. Můžou si hodit jednu smrt, nebo šest,“ řekla umělkyně k dílu v hlavní místnosti.

Lidé, kteří si chtějí v té vedlejší v klidu prohlédnout Anastasijiny vázy, si můžou sednout na černé sametové polštáře, do nichž Brňanka vyšila další smrťáky, ale i bomby.

Umělkyně pracuje jako servírka

Moravská umělkyně nebyla kvůli výstavě na severu Čech zdaleka poprvé. Už od roku 2008 patří k pravidelným účastníkům česko-německých uměleckých sympozií na Ústecku. Na bývalém zemědělském statku v Řehlovicích je pořádá keramička Lenka Holíková. Ta také společně s kurátorkou Gotického dvojčete Veronikou Krülle Kotoučovou propojila obě dvě umělkyně.

Potkaly se nejdřív v Brně a pak spolu strávily přes týden v Řehlovicích a Litoměřicích, kde připravovaly výstavu. Anastasija si chválí scenérie maloměsta u Labe s typicky malými domečky s červenými střechami. Ještě větší nadšení projevila nad Řehlovicemi. „Po 6 měsících od vypuknutí války jsem tam zase začala s jógou. Je tam velký klid a kolem krásná příroda,“ vylíčila Kyjevanka, která z Litoměřic odjela zase do Sankt Pöltenu.

Vysokoškolsky vzdělaná umělkyně tam pracuje jako servírka. Je to pro ni úplně nová zkušenost a nejdřív ji to prý i bavilo. Ale teď už cítí, že jí práce na place bere příliš mnoho energie. Své plány tak napíná spíše na studium umění na akademii v Linci. Podobně jako její syn v Rakousku opakoval první třídu, i ona začne úplně od znovu.

Tisíce kostí pomohly určit stáří jeskyně na Radobýlu, nechala je tam sova

Jak ze slov umělkyně vyplynulo, na syna a na všechno je prakticky sama. Kamarády nechala v Kyjevě, další jsou jinde po Evropě. S manželem se rozvedla ještě před válkou. S rodiči, kteří žijí ve Vladivostoku a na Krymu, Anastasija momentálně nemluví, schvalují totiž putinovskou politiku. Na diskuze s nimi zatím nenašla sílu. „Musela jsem si hledat bydlení, starat se, co budu já a můj syn jíst příští den. Nemám energii na to, abych jim něco vysvětlovala,“ řekla Anastasija.

Tu už v září čeká také výstava v Paříži. „Upřímně, od dětství jsem snila o tom, žít v Evropě. Ale ne za takových okolností,“ dodala. Lidé z Ukrajiny teď podle ní často pociťují, jako by se jim zastavil život. „Všechno, co chcete plánovat, tak až bude po válce. Cítím to samé. Nevím, co bude,“ uvedla umělkyně.