Ghetto a koncentrační tábor v Terezíně byly pro mnohé jen přestupní stanicí, odkud se pokračovalo dál do vyhlazovacích táborů, jakým byla například Osvětim.

Jedním z důvodů, proč nacisté nařídili vybudování železniční vlečky mezi Terezínem a Bohušovicemi, byla potřeba utajení počtu transportovaných vězňů a jejich stav. Pokud by šli vězni z Bohušovic do Terezína pěšky, mohli by, byť za jistého rizika, komunikovat s místními a ti by zároveň viděli počty transportovaných osob.

Dnes je velká část vlečky zapomenutá, ač v terénu stále znatelná. „Železniční vlečka? Vždyť je tady asfaltka,“ divili se školáci, přestože stáli jen několik metrů od konce náspu. Jejich údiv měl ale své opodstatnění. V místech, kde vlečka z Terezína pokračovala dál směrem k Bohušovicím nad Ohří, dnes stojí autoservis a nic nenaznačuje, že tudy v minulosti jezdil vlak.

Helena Brumlíková z autosalonu Auto Garage sice o vlečce nic nevěděla, ale její nadřízený byl v obraze. „Vím o ní, nevedla sice přímo skrz místa, kde je dnes naše prodejna, ale v místech, kde máme parkoviště,“ upřesnil polohu Jiří Bednařík.

Zatímco mezi městskou váhou na křižovatce ulic Dlouhá a Dukelských hrdinů a Bohušovickou branou jsou koleje znatelné a spadají pod památkovou ochranu, tak jakmile opustí katastr Terezína, tak je potřeba dráhu vlečky podrobně sledovat. Koleje i pražce jsou vytrhané, násep je pouhá vyvýšenina mezi poli nápadná hustým křovím. To slouží jako úkryt zajícům a drobnému ptactvu. Stranou od pohledů si někdo vybudoval útulek na nouzové přespání i s ohništěm. Cestu místy vytyčují staré sloupy sloužící k elektrifikaci a občas jsou vidět zbytky pražců.

Projekt vlečky byl vypracován koncem roku 1941, výstavbu díky nabídce nejnižší ceny 2,2 milionu korun vysoutěžila firma Ing. Josef Figlovský. „Vlečka je dlouhá 2,5 kilometru. Za 245 pracovních dní odstranilo asi 300 lidí 19 000 metrů krychlových zeminy, bylo odvezeno 1500 metrů krychlových pevnostního zdiva, použito 2800 metrů krychlových štěrku na podloží kolejnic, bylo položeno 2600 metrů kolejnic se třemi výhybkami,“ cituje historické prameny Tomáš Fedorovič v odborném příspěvku, který publikoval v Terezínských listech.

Navíc na příkladu tonáže zboží přepraveného do ghetta v nákladních autech dokládá, jak užitečná byla vlečka při dopravě materiálu. Zatímco v roce 1942 před uvedením vlečky do provozu to bylo přes 4000 tun dopravených po silnici, v roce 1944 náklaďáky přepravily jen 736 tun. Vlečku měl dokonce navštívit i říšský vůdce SS Heinrich Himmler, podle itineráře naplánovaného s německou pečlivostí měla prohlídka trvat 170 až 185 minut. Ovšem Himmler se kvůli obavám z nakažlivých nemocí nakonec nedostavil.

„Snahou velitelství SS bylo nejen zajistit přepravu materiálu a zboží, ale hlavně zvýšit izolaci terezínských vězňů od okolního světa. Délka kolejí na území ghetta umožnila odstavení až 15 vagónů. Po této vlečce odjelo z ghetta do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka/Auschwitz-Birkenau více než 36 tisíc terezínských vězňů a téměř 1200 dětí z Bialystoku. Poslední smutnou kapitolou v historii vlečky byl příjezd nejméně 126 vagónů s vězni z evakuačních transportů,“ dodalo podrobnosti pražské Židovské muzeum.

Vlečka byla po válce v provozu až do roku 1968, ale kulturní památkou byla vyhlášena už o 10 let dříve. Přesto je dnes větší část památkové ochrany zbavená.

„Židovská vlečka v Terezíně je z části na pozemku parcely č. 645/1 Zelenina Terezín. Vlastník nezbytně potřebuje tento pozemek k zabezpečení průjezdní komunikace do areálu. Pozemek je zpustlý a neudržován,“ píše se v rozhodnutí Ministerstva kultury ČSR ze dne 15. 8. 1988.

Z rozhodnutí je znatelné, že i když vlečka spadala pod zákonnou ochranu, tak její velká část byla zanedbaná, zničená a zapomenutá. Poté, co byla část ochrany zrušena, se stal bohušovický úsek vlečky jen jakýmsi zapomenutým biokoridorem mezi poli.