Budování Terezína bylo jedním z největších investičních počinů habsburské monarchie. K dobývání pevnosti na Litoměřicku ale nikdy nedošlo. Přesto to podle historika Jiřího Hofmana nebyly zbytečné výdaje. „Terezín fungoval preventivně, jako dnešní zbraně hromadného ničení. Podobně vznikl ve východních Čechách Josefov a opevnili i Hradec Králové. Pro Prusy by bylo dobývání všech těchto pevností strašlivý masakr s nejistým výsledkem,“ říká Hofman s tím, že všechny tři pevnosti tak téměř sto let dokázaly zabránit útoku nepřátel na Prahu. 

Historik popsal stavbu Terezína a okrajově i dalších dvou pevností v Čechách v 18. století především z hlediska řízení stavby v knize s názvem Vlasti k obraně, matce ke cti. Čerpal z dosud neznámých archivních materiálů včetně těch z vídeňského válečného archivu.

Terezín znáte jak své boty. Přitom jste se sem přistěhoval až poměrně nedávno z Hradce Králové, proč?
Jezdil jsem do Terezína už od roku 2010 na Josefínské slavnosti jako člen hradeckého vojenského regimentu. Nějaké kontakty jsem pochytil už tehdy. V roce 2013 se tu začaly opravovat památky a mě si najali na přípravu muzea v Retranchmentu 5. Pak už jsem tu zůstal. Ujali se mě přátelé ze spolku Steinmetz Terezín 1780, který zastřešuje desítky místních i přespolních nadšenců pro pevnost. Velmi rychle mě začlenili mezi místní.

Nepřišli vám Terezínští svérázní?
To každopádně. Ale nedivil jsem se tomu, svéráznost je pro podobná místa typická, jak stojí hned v několika studiích. Čas v pevnostech plyne úplně jinou rychlostí než jinde, podobně jako třeba ve zříceninách nebo v klášterech. Nemůžete si být jistí, jaký je vlastně rok, nebo dokonce století, protože kulisy jsou velmi podobné jako tehdy. Zůstala tu mimo jiných zakonzervována i řada věcí ze socialismu, které v jiných městech zmizely. Jako cedule „Varšavská smlouva - štít socialismu“ na „buzeráku“, jak říkáme prostranství před Žižkovskými kasárnami.

close Kniha Jiřího Hofmana Vlasti k obraně, matce ke cti. info Zdroj: se svolením nakladatelství Veduta zoom_in Kniha Jiřího Hofmana Vlasti k obraně, matce ke cti.Pojďme k vaší knize. Popisujete v ní, proč vlastně pevnost Terezín na konci 18. století císařství založilo. Řekněte to prosím v krátkosti i našim čtenářům.
Opevnění, které je pro Terezín tak charakteristické, je jen skořápka. Důležitější bylo to uvnitř. Terezín vznikl jako gigantická logistická základna se zásobovacími sklady pro armádu. Která by potřebovala zázemí v týlu buď při obraně Čech, anebo při postupu proti nepříteli za hranice. Ještě před stavbou pevnosti měly tuto funkci Litoměřice a Lovosice s jejich obřími přístavy. Ale ty nebyly chráněné, a jakákoli silnější armáda je vydrancovala.

Proto tedy ten charakteristický věnec opevnění?
Ano. Tato nová superdůležitá supermoderní základna musela být vojensky chráněná. A dostatečně velká na to, aby se dovnitř schovalo obrovské množství vojáků. Aby si nepřítel v tažení na Prahu nemohl dovolit Terezín obejít. Aby Prusové obsadili Čechy, museli dobýt Prahu. To ale spotřebovalo obrovské množství zásob potravin a munice. A ty musel nepřítel tahat z Drážďan kolem Terezína. Dobýt Čechy tedy po dostavbě nové pevnosti znamenalo nejen dobýt Prahu, ale i Terezín.

K tomu ale nikdy nedošlo. Byl tedy Terezín zbytečný?
Fungoval preventivně, jako dnešní zbraně hromadného ničení. Podobně vznikl ve východních Čechách Josefov a opevnili i Hradec Králové. Pro Prusy by bylo dobývání všech těchto pevností strašlivý masakr s nejistým výsledkem. Téměř sto let to dokázalo zabránit útoku. Prusové raději problémy s Rakušany řešili mírovou cestou. Pevnosti tedy nebyly zbytečně vyhozené peníze, ale naopak naprosto přesně splnily svůj účel. Právě proto, že se nikdy nedobývaly.

Náklady na Terezín, Josefov a Hradec srovnáváte s náklady novodobého českého státu na výstavbu Temelína, která i trvala podobně dlouho. Ale vy píšete, že pro císařství to byly celkové náklady dokonce jako na tři Temelíny.
Ano. Budování všech těchto opevnění byl jeden z největších investičních počinů habsburské monarchie. S dneškem těžko srovnávat, když tehdy minimálně 50 procent státního rozpočtu spotřebovávala jen armáda. A z toho významnou část spolkly nově stavěné pevnosti.

Co znamenala stavba Terezína pro jeho nejbližší okolí?
Něco nepředstavitelného. Litoměřice byly s trochou nadsázky v druhé polovině 18. století z půlky dřevěné, částečně zděné, dlažba byla jen někde, aby se neřeklo. Spoustu uliček bylo ještě s bahnem, byly tu zbytky rozpadajícího se středověkého opevnění, něco málo bastionového opevnění po 30leté válce. Na druhé straně Labe byly mrňavoučké Německé a České Kopisty a další vesnice. A v tomto po staletí neměnném prostoru jako by se teď otevřela nebesa, zjevilo se oko boží, respektive císaře a začala tu vznikat supermoderní pevnost, celá z kamene a cihel. Ulice dlážděné, všechny domy kamenné, střechy z pálených tašek. Město svou rozlehlostí během deseti let uprostřed ničeho vyrostlo skoro do velikosti Litoměřic a přitahovalo minimálně polovinu Evropy od nejnižších sociálních vrstev v případě tisíců zedníků, pekařů a nádeníků až z Balkánu. A naopak vysokých důstojníků a vojenských inženýrů z Lucemburska a dnešní Belgie.

Po deseti letech horečné stavby Terezín fungoval vojensky, ale ještě ne jako město. Proč se nedařilo do supermoderní pevnosti přilákat civilisty?
Bylo nákladné postavit si tu dům. Stát vymyslel pomoc ve formě hypoték, ale na 10 tisíc zlatých jste musel ručit 20 tisíci zlatými. To si mohlo dovolit jen pár lidí. Když roku 1788 vyhořela Česká Lípa, císař nabídl všem pohořelým přestěhovat se do Terezína. Tím se město na čas zalidnilo, přišly desítky rodin. Zaměstnali je na stavbě, ale pak tu lidé byli na svého druhu dávkách hmotné nouze. Neměli práci a postupně zase odešli. K dosídlení Terezína tak došlo až postupně v průběhu 19. století. Na jeho konci mělo už 7-8 tisíc obyvatel.

Proč vlastně Terezín vznikl tam, kde vznikl?
Blíž k hranicím ho postavit nemohli, odsud je to až do Drážďan samý kopec. Na kopec by se pevnost nevešla a byla by na dostřel z okolního vrchu. Jde tedy o první příhodné místo ve směru na Prahu, kde pevnost neohrožuje okolní terén a současně je blízko řeky, respektive rovnou dvou. Na nich by se transportovaly zásoby na frontu, pokud by šly Čechy do války.

Popisujete, že řeky mohl Terezín využívat také k zaplavování nejbližšího okolí, pokud by ho obléhali. Jak výjimečná funkce pevnosti to je?
Pokud to šlo, vojenští inženýři vždycky využívali k obraně přírodní prvky, spíš než drahé opevnění. Třeba vysokou skálu jako v případě Vyšehradu nebo strmé návrší v Josefově. Anebo vodu jako v Hradci Králové nebo Terezíně. Záplavový systém tu funguje do dneška jako jediný minimálně ve střední Evropě. Částečně ho využíváme během Pirátských válek, když napustíme příkop podél Ohře. Teoreticky bychom ale ještě dnes mohli zaplavit také golfové hřiště a bohušovickou kotlinu.

Velkým tématem vaší knihy je řízení stavby terezínské pevnosti. Srovnáváte to s dnešními poměry. Ty paralely jsou překvapivé.
Je pravda, že to v 18. století fungovalo velmi podobně. Kdybych neměl zkušenost s tím, jak v Terezíně v uplynulých letech probíhaly opravy památek, možná bych psal o pevnosti jako všichni ostatní: jak jsou tu tlusté zdi, jak vysoké, z jak velkých cihel. Ale mnohem zajímavější mi pak přišlo zkoumat, jak se projektovala a řídila stavba 400 hektarů opevněné plochy, kterou bez bagrů a mechanizace postavili během deseti let holýma rukama vojáci a dělníci.

V tom je tedy vaše práce průkopnická?
Asi ano. Velmi málo autorů, kteří se Terezínu věnovali, šlo do archivů. Neotevřeli si staré zaprášené krabice v Praze nebo ve Vídni. Není divu. Starý kurent je špatně čitelný, je to ve staroněmčině, někdy i ve francouzštině. Mně to trvalo deset let. Prošly mi rukou desetitisíce kusů papíru. Dlouhou dobu byla k tématu nejzásadnější kniha Pevnost Terezín od Andreje Romaňáka. Ten sice pracoval s prameny, ale ne s těmi zahraničními. Pochopitelně. V 70. letech, kdy knihu psal, nešlo jen tak vyjet do Vídně. Nebo třeba ano, ale zase tam nemohl nafotit tisíce fotek a číst si to pak doma, tak jako já.

Bádal jste ponejvíc v pražském vojenském historickém a ve vídeňském válečném archivu. Kde se vám pracovalo lépe?
České archivy jsou za mě na špičce. Nejlepší ty v Lovosicích a Litoměřicích. Tam když si ráno zavolám, že potřebuju ten a ten karton, je za půl hodiny připravený. V Praze mají k Terezínu nezpracovaný, stovky kartonů čítající archiv. Naštěstí jsem dostal výjimku. Ve Vídni je to specifické, archiv se od dob Marie Terezie příliš nezměnil. Nemají fond speciálně k Terezínu, ale například k dvorské válečné radě nebo k opevňování v celém císařství. Musel jsem tedy projít všechno. Potíž byla, že nedávají víc než tři kartony denně. Někdy jsem je prolétl za 15 minut a zjistil, že tam k Terezínu nic není. Ve Vídni jsem byl tedy velmi často.

Z archivů jste vyčetl i to, jak vycházeli Litoměřičtí s vojáky a dělníky na stavbě Terezína. Milovali se, nebo spíš nenáviděli?
K intimním vztahům docházelo, dokazují to pozdější matriky narozených. Pro některé rodiny v Litoměřicích znamenaly vdavky jejich dcery s vojáky vyšších hodností obrovský vzestup. Obecně došlo k velkému mísení národů. Ale nebylo to jen idylické. Hádali se, kdo bude prodávat pivo na mostě, který byl široko daleko jediný. S domácími kvůli kvartýrům, které leckdo udělal z obyčejné dřevěné kůlny. Vojáci se občas napili a docházelo k násilí. Jako když panu domácímu pořezali ucho sapérským tesákem.

Kniha Jiřího Hofmana Vlasti k obraně, matce ke cti vyšla na konci loňského roku v nakladatelství Veduta pro spolek Steinmetz Terezín 1780. K dostání je na infocentru v Terezíně, nebo si o ni můžete napsat na e-mail jiri.hofman@projekt-terezin.cz nebo na Facebook Terezín - město změny. Autorovi knihy je 39 let, s manželkou žije v Terezíně a mají dceru. Nedávno ukončil doktorské studium na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a kniha vychází z jeho dizertace. Kromě textu zahrnuje i sto stran obrazové přílohy. Z drtivé většiny jde o dosud nepublikované vyobrazení, portréty, plány a kresby. A také o letecké fotky současného Terezína.