„Amíci“, jak se jim u nás žije? To zajímalo studenty litoměřického Gymnázia J. Jungmanna. Minulý týden v zaplněném sálu Oka-mžik přivítali tři z nich: dva učitele angličtiny z Litoměřic a manažera pracujícího pro štětské papírny Mondi. Američané přišli na řadu po Romech, Vietnamcích, Ukrajincích a dalších zástupcích menšin, které gymnazisté postupně představují.

Ti tři nejsou členy početné menšiny. Lidí z USA v okrese podle statistik ministerstva vnitra žije trvale jenom 14, přechodně 7. Zatímco lektor ústecké UJEP Tony Laue z Kalifornie a ředitel litoměřické jazykové Wangle School Jason Wangle z Oregonu jsou v ČR už od 90. let, Andrew Simonis pracující ve Štětí se tu po čtyřech letech stále ještě rozhlíží.

Všichni měli co říct k labyrintu českého jazyka a jídla. „V angličtině a češtině není stejného nic,“ poznamenal Jason. „Když jsem se dozvěděl, že máte sedm pádů, byl to velký šok!“ ohlédl se Tony, kterému čeština připomínala kašel. Když znal asi 150 českých slov, sebral se a šel do Edenu, kde s jakýmsi Rosťou zapředl u piva konverzaci. „Hospoda, to pro mě byla cesta, jak se naučit češtinu.“

Zatímco Jasona v místní kuchyni iritovala sladká hlavní jídla jako šišky nebo ovocné knedlíky, Tonyho šokovalo sádlo. „Když mi ho poprvé nabídli, řekl jsem ne, to bych měl infarkt.“ Výzva pro něj byl i „smažák“. „Sýr, smažený a navrch tatarka? Nemyslel jsem si, že to někdy vezmu do pusy. Pak jsem šel po jedné párty na nádraží, neměli nic jiného. Není to tak špatné,“ vylíčil.

Jak na začátku debaty připomněl studentský moderátor Martin Khoder, v USA je všechno větší: rozloha, vzdálenosti i obchody a pití. Právě pro Andrewa byla proto v ČR nejdřív překvapením „pitíčka“, která dávají v místních podnicích. „Vždycky, když se jdeme někam najíst, pití k jídlu má asi čtvrt litru. Tak si vždycky říkáme, kde ten drink je?“

Ateismus jako základní nastavení

Jason a Tony žijí v Litoměřicích už dlouho a mají velké americko-české rodiny. Stýkají se s cizinci žijícími v ČR, ale pracovně i přátelsky také s řadou Čechů. To Andrew, který je tu krátce, žije v Praze a stýká se převážně s mezinárodní komunitou. Kvůli neznalosti jazyka se ve Štětí moc doma necítí, ale nesmýšlí o něm vůbec zle. „Má pověst ošklivého místa, jsou tam ale i ta hezká,“ prohlásil.

Přestože se beseda v Oka-mžiku nesla hlavně v humorném duchu, rozpovídali se Američané nakonec i na vážné téma. Otázka z publika na tělo byla ta k jejich víře. Řekli, že v USA je daleko duchovnější prostředí, zatímco zde je ateismus slovy Tonyho „základním továrním nastavením“. „Lidé v USA, kteří nevěří, vědí proč. Tady nevěříte, ale nevíte proč,“ podotkl lektor.

Absence víry podle Jasona poznamenává hlavně děti. „Mají telefon, ale nemají žádný směr. Nemají dole, nahoře, žádná pravidla. To základní - dělejte ostatním to, co chcete, aby dělali vám - pro ně neexistuje. To považuju za velký problém,“ řekl ředitel jazykové školy.

Moderátorka Martina Valešová z oktávy se rozloučila s konstatováním, že menšiny, které studenti s podporou Ústecké komunitní nadace a pod dohledem profesora Petra Bašuse poznávají už od roku 2013, docházejí. „Americká“ beseda byla už dvanáctá. „Takže si je začneme opakovat. Jestli jste nějaké téma prošvihli, můžete se na ně těšit zas.“ První „opáčko“ bude na jaře 2019.