Bylo to v prvních poválečných letech, kdy Slováci houfně odcházeli za prací do českého pohraničí. Mezi nově příchozími byli i Ladislav Husár z Rozvadze u Trenčína a Jozefína Záferová ze Zlatníků u Bánovců nad Bebravou. Našli v sobě zalíbení na Podřipsku, kam je daleká cesta ze Slovenska zavedla. Netrvalo dlouho, a měli hned dvě děti. Rodinu přeložili na statek Vladimírov, kde se tradičně chovaly koně a slepice a na okolních polích pěstovalo obilí a chmel. Ladislav tam začal pracovat jako správce.

Tehdy do Vladimírova ještě nevedlo elektrické vedení a elektřinu museli vyrábět agregátem na naftu. „Když bylo potřeba svítit, musel jít na druhý konec budovy nastartovat motor,“ líčí Emília, Ladislavova dcera, které je dnes přes 70 let a žije v Trenčianských Stankovcích.

Seniorka si dodnes pamatuje na specifickou výzdobu zemědělského statku, díky které se objekt později stal kulturní památkou. „Venku u budovy byl betonový bazén se sochou mladých žen. A na fasádě kromě koně a jiných ozdob byly nápisy,“ popisuje Emília s tím, že zněly takto: „Přeskoč, přelez, ale nepodlez“ a „Kdo se učí a moc umí, ten je vlasti chlouba, kdo se chlubí a nic neví, ten je jenom trouba“.

Statek Vladimírov prochází rekonstrukcí. Cenný je hlavně štít domu.
Ruinu statku pod Řípem odepisovali. Stavení s cenným štítem se dočkalo záchrany

Seniorka vzpomíná rovněž na to, že se nad budovou tyčila dřevěná věžička. Přicházelo se do ní dřevěným točitým schodištěm, byla zasklená průhlednými a barevnými skly. „Byl tam malý stolek a stolička, původní majitel odtamtud asi pozoroval, jak se na statku pracuje,“ domýšlí si seniorka.

Emília žila na Vladimírově s rodiči až do svých 12 let, neminula ji tak povinná školní docházka. Za vzděláním to měla z odlehlého statku docela daleko. Nejdříve chodila do Klenče, vzdálené 2–3 kilometry. Chodila sama mezi chmelnicemi a poli. Jen když bylo špatné počasí, odvezl ji otec bryčkou. Od roku 1958 dívka chodila až do Roudnice, která byla 4 kilometry daleko. O dva roky později se už rodina vrátila na Slovensko do otcovy rodné Rozvadze, dnes Trenčianských Stankovců, kde Emília se svým manželem Jozefem žijí dodnes.

Speciální měřicí loď na sluneční energii Sun River 2, vyrobenou pro Ředitelství vodních cest, spustili v Prosmykách na vodu. Bude na českých řekách a přehradách měřit a mapovat jejich dna.
Na Litoměřicku postavili unikátní loď. Bude bdít nad bezpečnou plavbou v Česku

Někteří jejich příbuzní ale zůstali v Čechách a zakládali tu vlastní rodiny. V roce 1976 byla Emília s manželem a dětmi na návštěvě u tety v Robči a u sestřenic a bratranců v Roudnici, Ploskovicích, Štětí, Děčíně a Lovosicích. Navštívili i srdeční záležitost Emílie, statek Vladimírov. „Tehdy už byl prázdný a opuštěný. Bylo vidět, jak všecko chátrá a manželka z toho byla smutná,“ líčí její manžel Jozef s tím, že dřevěná věžička nad střechou byla už spadlá a socha mladých žen pryč.

Ještě později, v roce 1995, navštívil statek syn Jozefa a Emílie, který tehdy studoval v Liberci. To byl statek už v daleko horším stavu a prakticky odsouzen k zániku. Nakonec ruinu bez střechy a oken nedávno koupil podnikatel z Roudnice nad Labem a začal ji opravovat, jak jsme psali před dvěma roky.

„Když manželka viděla na vaší fotografii novou střechu, byla ráda, že se to opravuje. Ale zároveň konstatovala, že bez dřevěné věžičky to už není Vladimírov,“ podotýká pan Letko.