Mezi ty, koho výroba kamenných nástrojů chytla a dělá ji tak dobře, že ho uživí, patří i Petr Zítka. Severočech spolupracuje s vědeckými institucemi i zábavním průmyslem. Své umění se naučil ve Velké Británii a Francii. Spatřit ho lze při různých příležitostech, například na akcích muzeí nebo v archeoskanzenu v Březně u Loun a jinde. Jak tvrdí, výroba kamenných hrotů není ani v dnešní době nic jednoduchého. „Často při pokusech napodobit dovednost neandertálců selháváme,“ říká Zítka.

Jak dlouho už se tím živíte a kdo vás to naučil?
Deset let se živím výrobou pazourkových hrotů, nožů a čepelí, které opracovávám původními nástroji, jako jsou třeba parohové otloukače. Se základy řemesla jsem se seznámil před patnácti lety v Anglii u starého mistra Johna Lorda, později jsem absolvoval stáž ve Francii u předního odborníka na štípanou industrii, jak se kamenné nástroje nazývají, Jacquese Pelegrina a dalších francouzských archeologů. Poskytuji servis archeologickým institucím, jako je Archeologický ústav Akademie věd ČR, vedu kurzy pro studenty archeologie. Vedle pravěkých rekonstrukcí pro muzea také zásobuji střelce pazourkovými křesacími kameny do starých pušek a pistolí.

Jak jste se k výrobě pazourkových nástrojů dostal?
Prehistorie mě zajímala vždycky. Věděl jsem, že štípání kamene není úplně zapomenuté umění, že techniky výroby štípané industrie se částečně dochovaly u přírodních národů a částečně byly znovuobjeveny experimentálními archeology. Při studiu na České zemědělské univerzitě v Praze jsem zkoumal pěstování pravěkých a starověkých obilnin a jejich možné využití v ekologickém zemědělství. Po studiích jsem několik let pracoval v Británii. Zjistil jsem, že existuje starý kameník, který štípání kamene učí. Ve volném čase jsem pak jezdil na kurzy a získával první dovednosti. Jakmile jsem objevil nadání, stačilo je vytrvale rozvíjet.

Jak jste na začátku hledal informace? Ve vědeckých studiích, nebo metodou pokus omyl?
V prvních letech jsem nejvíce čerpal z anglicky psané literatury, z publikací legendárních amerických štípačů. Nicméně nejpropracovanější vhled do technologie štípaného kamene nabízí francouzská archeologická škola. Navíc, aby člověk zvládal složitější postupy, nestačí samotná teoretická znalost, je třeba především cílevědomá praxe.

Jak dlouho trvalo, než jste se to naučil?
Ruce musí získat tisíce hodin zkušeností, abyste se mohl spolehnout na konzistentní výsledky. Po pěti letech učení jsem si byl dostatečně jist a pustil se do podnikání na plný úvazek.

Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?
Musíte snížit procento chyb, mít celý proces výroby pod kontrolou. Pokud se vám vaší vlastní chybou během výroby rozlomí 30centimetrová dýka, na níž pracujete už půl dne, práce přijde vniveč. Je nutné chápat, že štípání kamene je jednosměrný proces. Nepovedený úder nemůžete zopakovat a udeřit lépe. Na rozdíl od kováře, který kus železa může znovu rozžhavit a překovat, nemůžete jednou odražený úštěp vrátit, není žádný druhý pokus. Štípání kamene je řetězec bleskových výpočtů. Průběh štěpení musíte předvídat tím, jak ovládáte řadu proměnných, jako je úhel úderu, vytvarování povrchu kamenného jádra nebo úprava bodu, do kterého vedete úder.

Práce Petra ZítkyPetr Zítka• Kameník, specialista na pravěké techniky štípání kamene.
• Poskytuje servis archeologickým institucím, jako je Archeologický ústav Akademie věd ČR a různá muzea.
• Učí štípání kamene pro studenty archeologie. Umění se naučil v Anglii a ve Francii.

Je jasné, že kamenné nástroje vyráběli rozdílně neandertálci a jinak například lovci v mladší době kamenné. Jak velký rozdíl to představuje pro vás?
Máte pravdu, že každá kultura v prehistorii používala poněkud jiný repertoár technik a metod štípání kamene, vyráběli tedy i jiné typy hrotů a dalších nástrojů. Zjednodušený příklad je rozdíl mezi neandertálci a námi, moderními lidmi. Cílem neandertálců byly hlavně široké ostré úštěpy, které odrážely tvrdým kamenným otloukačem. Zatímco naši předkové, lovci sobů, mamutů a divokých koní, od doby před 40 tisíci lety z jádra odbíjeli cíleně dlouhé tenké čepele.

Takže je rozdíl mezi nástroji lovců a prvních zemědělců?
Ano. Lovci mamutů čepele štípali otloukačem z parohu, první zemědělci před sedmi až čtyřmi tisíci lety za použití parohového prostředníku a palice. Některé kultury dokonce tlakem špičky z parohu či mědi. Paradoxně ne vždy platí, že čím starší období, tím primitivnější práce.

Opravdu?
S jistotou odbít z jádra takzvaný levalloiský trojúhelníkovitý hrot tak, jak to skvěle zvládali neandertálci, je překvapivě obtížné pro štípače současnosti, včetně mě. Často při pokusech napodobit dovednost neandertálců při této konkrétní metodě selháváme.

Ne všechno se dělá z pazourku, jaké další kameny umíte používat?
Kromě nejznámějšího pazourku, tedy odborně „silicitu glacigenních sedimentů“, jsou dobře štěpitelné například různé rohovce, křemence, jaspisy, nebo obsidián. Kamenné suroviny, které lze opracovávat štípáním, jsou tvrdé, dostatečně jemnozrnné a především homogenní či izotropní, tedy stejných vlastností ve všech směrech a celém objemu. Ačkoli tyto suroviny vznikly často zcela odlišnými geologickými procesy. Pazourek vznikl přeměnou těl mořských organizmů, zatímco obsidián je vulkanického původu. Všechny mají ale podobné složení, jsou tvořeny převážně oxidem křemičitým (SiO2).

Kde je sháníte? Jdete třeba jen tak na procházku a seberete něco ze země?
Naši předkové v době kamenné jistě záměrně krajinu prozkoumávali, znali zdroje vhodných surovin. Dnes se výchozy štěpitelných kamenů většinou nacházejí na chráněných územích, není etické je z těchto míst těžit. Ve své práci proto spoléhám na surovinu, kterou nakupuji v zahraničí.