Ten totiž běhěm II. světové války sloužil jako Nacionálně politicko –výchovný ústav (NPVÚ). Co se v praxi pod tímto názvem skrývalo? Šlo o jakousi elitní školu určenou pro chlapce. Byli sem přijímáni již od 10 let, studium končili v 18 letech maturitou. Při náboru byl kladen mimořádný důraz na „rasové zatřídění“ žadatelů. Do ústavu byli přijímáni jen prokazatelně „árijští“ žadatelé, kteří jediní měli podle vůdce předpoklady jakožto nadřazená rasa vést svět v rámci Třetí říše.
Z těchto ústavů měli vycházet budoucí důstojníci SS, kteří by po účasti v bojích měli jako elita Třetí říše stanout v čele dobytých území a národů. Měli vést Třetí říši v dalších desetiletích.
„V těchto ústavech existuje jen jedna myšlenka, jen jediná vědecká výuka: účelová. Jen jedna politická vůle: ta národního socialismu. Chceme, aby zde staří bojovníci vychovávali mladé bojovníky revoluce. Chovanci ústavů musí být obzvláště vhodní svým původem a smýšlením se stát spolubojovníky za dokončení NS – revoluce,“ cituje Jan Princlík ve své knize Věřit, poslouchat, bojovat!, ze které autoři této strany vycházeli, Dr. Joachima Haupta, dohlížejícího inspektora NPVÚ.
Další taková škola byla v Roudnici
Tolik na úvod. Řada těchto ústavů vznikala v Německu již od roku 1933. Ploskovická škola byla první v Československu, o jejím vzniku bylo rozhodnuto hned po zabrání Sudet v roce 1938. Později během války vznikly další NPVÚ v Roudnici nad Labem a v Kutné Hoře. Ty už však vznikaly ke konci války a sloužily v podstatě jen jako výcvikové tábory pro mladé vojáky.
„Během roku 1939 došlo ke stavebním úpravám zámku a jeho okolí. Budovy po stranách zámku byly přebudovány na jakási kasárna, kde chlapci spali, vznikla tu také nová brána, umývárny, střelnice a mnoho dalšího,“ vyjmenovává Petr Zimandl, manžel kastelánky zámku, který se o historii objektu i o II. světovou válku zajímá.
Do ostrého provozu najel ústav v roce 1940. Při naplnění kapacity tu bylo umístěno 200 mladíků od 10 do 18 let.
„Vyučovací osnovy NPVÚ byly založeny na principu německých vyšších středních škol. Rozdílem však byl zvýšený počet hodin tělesné výchovy, pracovních praxí a vojenské přípravy. Předměty byly následující: matematika, fyzika, chemie, biologie, zeměpis, dějepis, němčina, angličtina, latina a tělesná výchova (ta je rozdělena na samostatné bloky dle disciplín). Absolventi ukončili studium maturitou a museli být vyučeni alepoň v jednom řemeslu a dále museli mít licenci na ovládání motocyklu, plachetnice nebo kluzáku,“ uvádí badatel Jan Princlík.
V souvislosti s vyučovanými předměty je však třeba uvést, že většina z nich byla orientována na vojenskou přípravu. Například zeměpis byl z podstatné části věnován orientaci, četbě a kreslení vojenských map. V chemii se žáci zabývali složením a výrobou výbušnin, podobně byly zaměřeny i úlohy v matematice. Jan Princlík uvádí příklad – letadlo shazuje při rychlosti 108 km za hodinu z výšky 2000 metrů pumu o váze 1000 kg. Za jakou dobu a na kterém místě bomba dopadne?
Vojenské znaky nesla i tělesná výchova. Na překážkové dráze v zámeckém parku se chlapci v letních měsících proháněli v plné polní. V zimě zase oblečeni jen do půli těla. Cvičili se ve střelbě i v boji zblízka. Jezdili na horolezecké a lyžařské kurzy do Alp – příprava horských jednotek. Při dlouhých pochodech si měli osvojit přežití v divoké přírodě.
V tělesné výchově byl dáván značný prostor boxu. Tento sport byl v NPVÚ uváděn v mnohem surovější podobě než ve sportovních klubech. Fakt, že box byl v uvedených ústavech důležitý, vycházel z přání Adolfa Hitlera, který jej považoval za vynikající přípravu k boji a fyzickou průpravu.
Žáci se také učili jízdu na koni. Smyslem však podle osnov mělo být, aby si žáci vyzkoušeli, jaké to je získat nad živou bytostí absolutní kotrolu…
Důležitou součástí všech předmětů bylo ujišťování studentů, že oni jsou nadřazení a určení pro vládnutí, současně však tvrdé podmínky a morálka ve škole upovňovala autoritu vyučujících.
S postupujícími měsíci a roky a přiblížující se porážkou Německa se vyučování více zaměřovalo na tělesnou výchovu a přímé „vymývání mozků“ nacistickou ideologií. Starší studenti také častěji odcházeli na frontu. „V uniformách SS pak patřili k těm nejlepším a také nejfanatičtějším vojákům, kteří se z boje kvůli své fanatičnosti mnohdy nevrátili. Často získávali medaile, ale posmrtně,“ říká Jan Princlík.
S koncem války přišel i konec ploskovické NPVÚ. Na konci dubna 1945 přijel do objektu obrněný německý vůz, důstojník informoval posádku, že se blíží osvobozenecké armády a že studenti i vyučující si mají vybrat – zda se pokusit probojovat k Plzni a dát se do amerického zajetí, nebo se pokusit o odpor. Většina se tehdy rozhodla pro odpor. Ten však dlouho nevydržel. Již na začátku května byl zámek objeven jako zcela prázdný.
Nacisté tak nestihli zrealizovat plán na ohromné rozšíření ploskovické NPVÚ. V okolí zámku měl vzniknout například plavecký stadion a rozsáhlé výcvikové středisko.
Text vychází z knihy Věřit, poslouchat, bojovat! autora Jana Priclíka a z bádání Petra Zimandla. Knihu, která se tématu věnuje mnohem obsáhleji, je možné zakoupit například na zámku Ploskovice.
Jeden ze studentů se vrátil do školy…
Petr Zimandl vzpomíná, že se před několika lety na nádvoří zámku Ploskovice objevil vůz s německou registrační značkou. „Řidič se nejprve omluvil, že autem vjel až na toto místo, ale že přijel zavzpomínat. Prý tu byl za války ve škole. Podle toho, co říkal, pocházel z Moravské Třebové. Pro matku byl nezvladatelné a problémové dítě, proto jej přihlásila sem do NPVÚ. Říkal, že tady ho velice zkrotili. Byl tu až do konce války.
Ve vyprávění potvrdil vše, co je v knize uvedeno. Uvedl, že na přelomu dubna a května 1945 utekl společně s dalším žákem přes zeď zámeckého parku a utíkal k železniční trati, tam naskočili na vlak do České Lípy, strhali si nacistické znaky z uniformy, i tak je ale v České Lípe poznali jako Němce, odvezli do Liberce, odtud do Prahy, kde byli zbiti, a nakonec odsunuti do Německa,“ přiblížil Petr Zimandl vzpomínky absolventa NPVÚ Sudety v Ploskovicích.
„Vyučující jim do mozků vtloukali, že jsou vyvolení, že převezmou říši“
Na začátku byl jen zájem o historii a o II. světovou válku. Ten Jan Princlík využil při studiu na vysoké škole. Jako téma bakalářské práce si vybral nacistické elitní školy – NPVÚ. Kniha Věřit, poslouchat a bojovat! se tedy zrodila z úspěšné bakalářské práce.
Jak jste se dostal k historii ploskovického zámku?
Zajímal jsem se o uvedený vzdělávací systém. Následně jsem zjistil, že tyto školy byly i u nás. V Ploskovicích, Roudnici nad Labem a Kutné Hoře, přičemž nejdéle byla na ploskovickém zámku. Tam jsem tedy zaměřil svoji pozornost. Chtěl jsem přiblížit, co byla takzvaná Napola a co se dělo za války za zdmi zámeckého areálu.
Co v knize čtenář najde?
Na Litoměřicku vždy byla německá populace. Při záboru Sudet 1. 10. 1938 navštívil Ploskovice Dr. Bernhard Rust, muž, který přetransformoval německé školství k obrazu nacistické ideologie. Ihned se mu to tu jevilo jako ideální místo pro zbudování NPVÚ Sudety.
Jak staří žáci tu byli?
Mezi prvními přišli 10 až 12letí, další rok starší, okolo 14 let a později i nejstarší ročníky. Celkem jich tu bylo zhruba 200. Byli hlavně ze Sudet, ze vzdálenějších měst a obcí, ale i z Litoměřic nebo Lovosic. Mezi studenty byl také Harald Frank, syn K. H. Franka.
Jak se do školy dostali?
Nejpozději do konce 4. třídy museli podat přihlášku, následně byli pozváni před jakousi výběrovou komisi, tam bylo vše řazeno podle rasových předpokladů, dále byli posláni na tábory, kde byli vybráni ti nejlepší, a pokud se dostali do NPVÚ, tak ještě šest měsíců byli ve stadiu, kdy je mohli okamžitě odmítnout. Na rasové přepoklady byl dáván veliký zřetel, počítalo se i s českými chlapci, ti si účastí ve škole měli kompenzovat to, že nejsou Němci, ale „jen“ Češi. I ti samozřejmě museli splnovat rasové předpoklady.
Čím se škola zabývala?
Vychovávala budocí elitu. Měli vládnout dobytým územím a národům. Byli určeni pro vůdčí pozice například v Moskvě nebo Washingtonu po jejich plánovaném dobytí. Vyučující jím do mozků vtloukali myšlenku, že jsou nadřazení, vyvolení a že převezmou Tisíciletou říši.
Počítáte s další knihou?
Bylo mi doporučeno a mám podporu od akademických kruhů pokračovat. To bych zatím nechtěl blíže specifikovat. Snad jen že se budu věnovat dalším těmto školám v Československu, tedy v Roudnici a Kutné Hoře.
Autoři: Michal Závada, Karel Pech