Antonín Hrabkovský pochází z rolnické rodiny z obce Ždánice u Hodonína. Po válce studoval vinařství, působil ve výzkumné stanici na Karlštejně, odtud se v polovině padesátých let dostal do Žalhostic. Z praktikanta se rychle vypracoval až na vedoucího. V době, kdy do Žalhostic přišel, činila sklizeň zdejšího vinařství 1,3 tuny hroznů. Po deseti letech jeho působení to bylo 66,6 tuny.

Antonín HrabkovskýZdroj: Anna HrochováVedl výsadbu nových vinic na starých viničních plochách pod Radobýlem i výsadbu nových rozsáhlých vinic po náročných terénních úpravách mezi Žalhosticemi a Velkými Žernoseky. Po roce 1989 založil se svými syny rodinné vinařství. Nyní firma Víno Hrabkovský hospodaří na 10 hektarech vinic a společně ji vedou syn Pavel a vnuk Pavel. Ve Vinařství pod Radobýlem je hlavním vinohradníkem a sklepmistrem Antonín Hrabkovský ml.

Ani v 90 letech Antonín Hrabkovský starší neztratil zájem o vinařství. Se synem a vnukem řeší směřování rodinné firmy, vína ochutnává a čas od času se přijde podívat i na sklizeň a zpracování hroznů.

Dnes zaznamenávají vinaři na Litoměřicku stále větší zájem turistů a milovníků vína. Ne vždy ale byly zdejší vinohrady v takovém stavu, jako dnes. U „restartu“ zdejšího vinařství stál hned dvakrát právě Antonín Hrabkovký.

V 50. letech 20. století byl pověřen úkolem postarat se o zpustlé vinohrady v okolí Žalhostic a podruhé po roce 1989, kdy se svými syny zakládal soukromé vinařství, které se úspěšně rozvíjí dodnes. Pamětníci vzpomínají na Antonína Hrabkovského, vedoucího vinařství v Žalhosticích, jako na velmi energického a pracovitého člověka. Svým spravedlivým přístupem dokázal lidi vést a motivovat. Nikdy pro něj nebyl problém v případě potřeby skočit do traktoru nebo ještě dříve zapřáhnout koně a jet obdělávat vinohrad. Více se o minulosti i současnosti rozpovídal v rozhovoru v knize Průvodce po vinařství na Litoměřicku.

Pocházíte z malé vinařské obce Ždánice u Hodonína. Jak jste se odtud dostal do pozice vedoucího vinařství v Žalhosticích?
Otec byl drobný rolník, ale vlastní půdu naše rodina neměla. Těch pár arů, které jsme obdělávali, byly pronajaté a část rodiče spláceli svým příbuzným, tato plocha pocházela z dědictví. Maminka byla v domácnosti a tatínek pracoval přes zimu na dráze a v lese. Celá rodina musela těžce pracovat, přesto takové hospodářství nestačilo ani na naši obživu. Protože jsem byl nejstarší ze tří sourozenců, největší díl práce připadl na mě. Například při žních jsem vstával velmi brzy ráno a před odchodem do školy jsem pomáhal na poli odbírat obilí, potom jsem šel tři kilometry do školy, po škole zase tři kilometry zpět a už na mě čekal seznam úkolů na celé odpoledne a večer. Vychodil jsem obecnou a měšťanskou školu a chtěl jsem jít studovat dál, i když rodiče chtěli, abych zůstal doma a věnoval se takovému způsobu hospodaření. Vydržel jsem to dva roky a během toho navštěvoval dvakrát v týdnu Lidovou školu zemědělskou. Protože mě rodiče nemohli podporovat ve studiu, nastoupil jsem do zaměstnání ve šroubárnách ve Ždánicích. Vydělal jsem si peníze a ty jsem použil na studium na Rolnicko vinařské škole ve Bzenci, kterou jsem ukončil v roce 1948. Na doporučení školy jsem nastoupil jako praktikant do Výzkumné stanice vinařské na Karlštejně, kde jsem byl do roku 1955. V tomto roce jsem na žádost ředitelství Vinařských závodů v Praze nastoupil jako vedoucí viničního hospodářství v Žalhosticích. V roce 1957 jsem byl pověřen vedením celého provozu. V šedesátých letech jsem pak dálkově studoval zemědělskou školu v Mělníce a zemědělský institut v Ústí nad Labem.

Jak viniční hospodářství v roce 1955 v Žalhosticích vypadalo?
K dispozici jsem měl jednu místnost. Na velké ploše byly roztroušeny tři hektary vinic. Tady deset arů, támhle patnáct arů a podobně. Fungovalo tu družstvo složené z lidí různých profesí, kteří převzali opuštěné vinice po válce. Byl to například železničář, holič, ale žádný vinař. Neměli dobré výsledky. Proto mě sem poslali. S sebou jsem si z Karlštejna vzal dva tisíce sazenic Ryzlinku rýnského a hned po příjezdu jsem začal s výsadbou. Následně vinice začlenili pod státní statek Litoměřice. Dále bylo rozhodnuto, že statek vykoupí další plochy, kde by bylo možné vinice spojit. Vinice byly vedené na hlavu, každá sazenice měla svůj opěrný kůl. Obdělávání bylo náročné. Postupně jsme vinice převedli na moderní opěrné konstrukce. Sazenice byly tehdy pravokořenné.

Co se tu v té době pěstovalo za odrůdy?
Nic se příliš nezměnilo. Většina tradičních odrůd, které jsou tu i nyní. Burgundské, Ryzlink, Müller a další.

Kde jste tehdy zpracovávali hrozny?
V prvních letech jsem vykupoval hrozny a odvážel je do Mělníka, kde byly dále zpracovávány. Následně jsme upravili sklepní hospodářství v Litoměřicích a Žalhosticích. Až v osmdesátých letech jsme vybudovali tehdy moderní halu v Žalhosticích, kde jsme zpracovávali naši úrodu, ale i nakoupené zahraniční hrozny.

Hospodářství v Žalhosticích postihla na počátku sedmdesátých let kalamita révokazu. Podstatnou část vinic, které jste v padesátých a šedesátých letech vysadili, jste museli zlikvidovat. Jak jste se s tím vyrovnali?
Bylo to těžké období. Nové vinice, které začaly plodit, nám zcela zničil révokaz, který do té doby v Čechách nebyl. Nikdy se nezjistilo, kde se tu vzal. Zlikvidovány byly všechny vinice pod Radobýlem. Nechali jsme jen jednu desetihektarovou a tu zrušili až nakonec, když byly vysazeny vinice v lokalitě Žalhostice, Michalovice a Velké Žernoseky. Zde jsme uskutečnili velmi rozsáhlé zemní a terénní úpravy. Přemisťovali jsme miliony kubíků zeminy. Vytvořili terasy a celkově pozemky zpřístupnili. Do té doby byla část ponechána ladem a nevyužívána, protože šlo údajně o plochy pro zemědělství neperspektivní, dále tu byly malé přestárlé vinohrady, sady a louky. Podařilo se nám zúrodnit desítky hektarů vinic. Plochy, kde nám vinice zničil révokaz, zůstaly opuštěné, nebo jsme je upravili na louky. Až v posledních letech se na tyto plochy postupně vrací réva. Jde však už o štěpované sazenice, kterým révokaz nehrozí.

Dostal jste se do zahraničí. Projížděl jste Itálii, Španělsko a další země. Pracovně jste byl ve Francii. Nenapadlo vás někdy tam zůstat?
Ne. Nikdy. Vždyť jsem tu měl rodinu!

V padesátých a šedesátých letech jste obnovoval vinařství v Žalhosticích. A po revoluci po roce 1989 jste společně se syny zakládal soukromé vinařství ve Velkých Žernosekách. Jaké období bylo těžší?
Určitě to byly začátky v padesátých letech v Žalhosticích. Když jsme začínali v devadesátých letech, měl jsem znalosti i vlastní vinici o několika arech a sklep, který jsem si u domu v minulosti sám s manželkou vybudoval.

Jaké odrůdy jsou vaše oblíbené?
Ryzlink rýnský a nedávná novinka Kerner.

Antonín Hrabkovský
• Od 50. let vedl obnovu vinic a výroby vína v okolí Žalhostic a Velkých Žernosek.
• Antonín Hrabkovský stále degustuje vína, která jeho potomci vyrábějí, konzultuje s nimi strategické kroky rodinné firmy a účastní se zpracování hroznů.
• Na otázku, jak vidí tento legendární vinař budoucnost vinařství na Litoměřicku, odpověděl, že budoucnost záleží na těch, kteří ji nyní utvářejí.