Dnes už to je pro Roberta Zauera z Teplic zcela normální život. Začátky ale tak snadné nebyly. Důležité pro něj bylo v první fázi překonat vnitřní tajemství, že ho více než ženy přitahují muži. „Přicházelo to postupně asi od 13 let. Bylo by asi normální, aby se mi v tu dobu líbily holky a rozuměl jsem si s nimi. Ale ve společnosti některých kluků jsem pociťoval něco, co jsem nedokázal popsat a pochopit. Časem mi to došlo,“ vrací se k začátkům sympatický Robert. „Dlouho jsem si to nechtěl přiznat. Podle mě to tak má spousta gayů a leseb. Hodně mi v té době pomohl kamarád - heterosexuál, kterému jsem se svěřil a probral to s ním,“ dodává.
Byly to pro vás určitě těžké chvíle. Kdy přišla úleva?
Dost jsem s tím bojoval. Dal jsem si úkol, že se prvně vyspím s holkou. To taky proběhlo a technicky to šlo. Ale když jsem pak byl s klukem, bylo to něco totálně jiného. Bylo to prostě „ono“. Ještě jsem pak nějakou dobu experimentoval a ověřoval si, jestli to tak je skutečně. Když jsem si byl jistý, tak po onom kamarádovi byli první rodiče, komu jsem to řekl. Byl to neuvěřitelně důležitý krok v mém životě. Postupně jsem to pak řekl celé rodině a přátelům.
Jaké byly reakce?
Mám odjakživa štěstí na lidi kolem sebe, a tak to všichni přijali úplně bez problému. Rodiče sice zrovna nadšení nebyli, ale to ani já, když jsem si to uvědomil.
Co pro vás dnes znamená homosexualita?
Dnes už to vnímám jako naprosto normální věc. Stejně jako je pro vás normální heterosexualita, narodil jste se tak, líbí se vám odjakživa ženy, tak i já jsem si časem uvědomil, že jsem se narodil jako homosexuál a vždycky mě přitahovali muži. A je samozřejmé, že jako běžného heterosexuála nebude přitahovat každá žena, která kolem něj projde, ani mně nepřitahuje každý chlap, který se ke mně přiblíží (směje se). Homosexuální život je pro mě běžnou součástí života.
Vím o vás, že vedete spokojený partnerský život s Tomášem. Kde jste se poznali?
Seznámili jsme se v roce 2004 na inzerát v gay časopise, který jsem si podal. Ozval se mi Tom, ale já ho odmítl, protože byl ze Znojma a to pro mě jako pro studenta bylo na vztah moc daleko. Když pak znovu napsal, jestli si nechci jen tak SMSkovat, během měsíce jsme si vyměnili všechny druhy komunikace od dopisů přes maily a telefonáty, až nakonec přijel do Teplic a zajiskřilo to.
Jak dlouho trvalo seznamování, než jste spolu začali žít?
Tom se přistěhoval do Teplic po roce a půl naší známosti. Do té doby jsem ještě studoval na univerzitě a Tom pracoval na krátké a dlouhé týdny. Takže jsme se vídali vždy jen o prodlouženém víkendu jednou za dva týdny někde po republice u přátel, kterých mám hodně díky svým aktivitám během studií. Byly to vždycky hrozně dlouhé týdny a víkend utekl jak mávnutím ruky. Ale vzpomínáme na to oba moc rádi, protože nám to prodloužilo takovou tu prvotní zamilovanost snad na dva roky.
Vy jste z Teplic, váš přítel ze Znojma. Kdo rozhodl o tom, kde budete bydlet?
Rozhodli jsme se společně, protože vždycky řešíme všechno spolu. Já měl v Teplicích lepší rodinné i pracovní zázemí, a tak se Tom přistěhoval sem na sever. Chvilku mu sice trvalo, než si tu zvykl na chladnější mentalitu, ale už to dávno bere jako svůj domov. Náš společný domov. Rodina i přátelé ho tu vnímají jako mou součást.
Jak jste si rozdělili role v domácnosti. Bylo to od prvopočátku vztahu dané?
Nikdy jsme si žádné role nerozdělovali. Pokud jde třeba o domácnost, každý děláme to, k čemu máme přirozeně blíž. Tom pracuje v obchodě s oblečením a má blíž k žehlení. Já zase rád vařím, takže dělám "provianťáka". A tak je to u nás se vším. Musíme si zkrátka obstarat všechny potřeby, které má běžný člověk. U vztahů gayů a leseb beru jako výhodu, že v nich nefungují staré stereotypy muž-žena. Díky tomu jsme si myslím rovnější. Všechno, co děláme, vychází z toho, že to tak chceme a ne, že to tak "má být".
Máte registrované partnerství. Pro běžného člověka to ale v dnešní době přeci jen zní podivně: Berou se dva muži… Jaká tedy byla vaše „svatba“?
Pravou svatbu bychom rádi zažili. Zatím jsme tedy pouze registrovaní partneři a svatbou jsme si to nazvali pro sebe. Pro nás zní podivně spíš ta registrace, než svatba dvou mužů. Ono když někoho milujete, tak vám nepřijde podivné, že s ním chcete prožít zbytek života. Vzhledem k tomu, že proces registrovaného partnerství má dost odlišnou podobu od uzavírání manželství (například se můžete registrovat jen v krajském městě na matrice a bez svědků), oprostili jsme se od většiny klišé, vzali si sako a šli v dubnu 2017 na ústeckou matriku v úředních hodinách a požádali paní matrikářku, aby nás registrovala. Pak jsme šli na oběd a ke kávě si koupili "svatební" bábovku.
A to bylo vše?
Zdaleka ne. Ten pro nás důležitější svatební okamžik přišel v červenci, kdy jsme si vzájemné „ano“ řekli po východu slunce v balónu nad Pálavou. Byl tam jen pilot, kamarádka fotografka a my. Byl to nádherný zážitek, celý den jsme měli jen pro sebe. Během našeho "svatebního" pobytu v moravském Pavlově jsme chodili po sklípkách úplně stejně svatebně oblečení a i když to někoho občas překvapilo, všichni nám srdečně gratulovali.
Takže celá „svatba“ bez rodin?
Všechno jsme od dubnového zaregistrování drželi v tajnosti a rodině i přátelům jsme to celé oznámili, až když byly hotové fotky a mohli jsme je ukazovat.
Kolik let tedy už vlastně žijete spolu?
Před pár dny jsme oslavili 17 let od prvního setkání a žijeme spolu spokojeně přes 15 let.
Máte s Tomášem nějaké společné koníčky?
Zbožňujeme oba cestování. Jsem přesvědčený, že společné zážitky jsou kořením každého vztahu. Moc rádi cestujeme po Čechách a Moravě, tak i v zahraničí. Oblíbili jsme si třeba řecké ostrovy, které vždy procestujeme křížem krážem a snažíme se dostat co nejblíž místním, jejich kultuře a samozřejmě i dobrotám. Loňská dovolená na pronajaté lodi na Orlíku byla taky skvělá. Rádi využijeme i příležitosti proletět se v tandemu na padáku, ve vrtulníku, nebo si jen užijeme opékání buřtů a padající hvězdy.
Jaké máte plány do budoucna? Neuvažujete třeba o adopci dítěte?
Pořád se budeme snažit si být vzájemně oporou a dobrými parťáky pro život. O adopci neuvažujeme, nemáme otcovské pudy. S dětmi si rozumíme, ale vychovávat je netoužíme. Máme mezi přáteli lesby i gaye, kteří mají děti a dávají jim tu nejlepší láskyplnou péči, jakou jen dovedou. Stejně jako naši heterosexuální přátelé. Známe ale i pár takových heterosexuálů, kteří mají děti spíš jako součást normy, že to tak "má být", ale děti jim jsou buď na obtíž, nebo jim slouží k prosazování vlastního ega.
Přestože dítě nechcete, co si myslíte o takové adopci do rodiny gay či lesbiček?
Jednoznačně jsme zastánci adopcí i manželství. A jestli se někdo bojí rozvratu "tradiční" rodiny, tak na to vždy říkám, že jestli chce společnost posílit nějaký společenský statut, ať ho zpřístupní co největší skupině lidí se zdravým rozumem.