Působí jako tiskový mluvčí Univerzity Jana Amose Komenského Praha. Koncipuje také komunikaci pro Národní ústav duševního zdraví, což je jedna z největších výzkumných institucí zaměřených na psychiatrii a neurovědy ve střední Evropě.

Současně je bubeníkem u jazzové zpěvačky Jany Koubkové, s níž letos natočí již čtvrté album.

S první dámou jazzu

J. Č. Je to tak. S Janou jsem začal hrát před více než šesti lety. Poprvé jsme se setkali na koncertu tehdejšího Velkého swingového orchestru Roudnice nad Labem, kde Jana i s kapelou hostovala. Tehdy jsme hráli jednu věc jenom v kombinaci bicí a zpěv. Povedla se a já požádal Janu, že bychom to natočili ve studiu. Nakonec na nahrávací frekvenci vzniklo asi šest sedm témat a rozhodli jsme se, že uděláme duo, jen bicí a zpěv. To byla poměrně velká výzva, protože z podstaty věci chybí harmonická složka a je potřeba velmi dobře promyslet, aby taková hudba fungovala. Posléze jsem dostal nabídku stát se členem Janina Quartetu, kde hrají výborní muzikanti. Byla to veliká škola. Koncertovali jsme po Evropě, natočili několik desek, z toho jednu naživo na Pražském hradě.

Kromě Quartetu Jany Koubkové ale hraješ také v jejím novém projektu Smrt standardizmu…

J. Č. Smrt standardizmu vznikla spontánně. Jana si před svou sedmdesátkou řekla, že ji už nebaví zpívat jazzové standardy. Měla hotovou celou řadu textů, které vycházely z jejího života, takže nový projekt má daleko blíže k šansonu a blues. Dřív hostovala na několika koncertech kapely Poetic Filharmony, kde jsem hrál a spolu se mnou i kytarista Roman Hampacher. Ten s Janou její texty zhudebnil a předloni jsme natočili desku jen ve složení kytara, bicí, zpěv. Je to album, kde je daleko větší důraz kladen právě na text, hudba slouží celkovému vyznění, je to o dost jiné hraní, než na které jsem byl zvyklý. Velmi mě to baví a Janu podle všeho rovněž vrátila se do rockovější polohy a je velice autentická. Publikum je zpravidla během prvních taktů zaskočené, ale během pár minut si zvykne. Hodně lidí najde souznění s Janinými texty a je fajn vidět, že se posluchači na tenhle projekt vrací.

Přípravy na desku

Desku doslova oslavily i velmi dobré recenze, chystáte něco dalšího?

J. Č. Připravujeme nové CD, právě s již zmíněnou Smrtí standardizmu. První album tohoto projektu jsme točili jenom ve třech. Tohle však počítá s celou řadou hostů a dalších špičkových muzikantů. Nahrávat budeme na konci února. Momentálně intenzivně zkoušíme.

Vystudoval jsi žurnalistiku, jak se to stane, že s první dámou českého jazzu (jak se Koubkové někdy říká) hraje člověk, který se profesně hudbou původně nezabýval?

J. Č. Na bicí hraju víc než patnáct let a poměrně intenzivně. V současnosti mám čtyři stálé kapely, denně cvičím. Kromě toho se specializuji na mediální komunikaci, dělám tiskového mluvčího. Na podobnou otázku jsem se ptal Jany i sám sebe. Dostalo se mi odpovědi, že je celá řada výborných hráčů, často s brilantní technikou, jenže v jazzu (a s Janou obzvlášť) je velice důležité poslouchat a adekvátně reagovat na to, co hrají spoluhráči. Doprovázet. A když je potřeba, nehrát toho zbytečně moc. Dost dlouho mi trvalo, než jsem tohle zadání pochopil. Troufám si dnes říct, že si chodíme na pódium „hudebně popovídat", čímž se vracíme ke svému oboru, komunikaci. A zbytek kapely má díkybohu zřejmě pocit, že si máme o čem povídat.

Vracíš se hudebně někdy do Roudnice, kde jsi vyrůstal?

J. Č. Přijde mi, že Roudnice v posledních letech hudebně docela žije. Ve městě i okolí působí celá řada kapel různých žánrů. Nacházejí si posluchače, což je v dnešním obrovském přetlaku nabídky skvělé. Jedním z mých stálých projektů je kapela Double Guitar Quartet, což je parta výborných muzikantů z Kutné Hory ve složení kontrabas, dvě jazzové kytary, bicí. Nejde zdaleka jen o jazz, hrajeme i latinskoamerickou muziku, gipsy jazz, fusion. V sobotu třicátého ledna jsme se objevili v Roudnici znovu, v restauraci Rebel, kde v poslední době občas pořádají koncerty.

Náš minulý rozhovor byl také o cestování, kdy ses vlakem vydal do Istanbulu pro zmíněné činely. Vracíš se do tohoto města rád, nejen kvůli koupi hudebního nástroje?

J. Č. Od té doby se celá řada věcí změnila. Stal jsem se firemním hráčem několika společností, takže mám bubny i činely k dispozici s nadstandardním servisem přímo tady v Česku. To mi umožnilo například navrhnout vlastní prototyp činelu, který pro mě ta firma na zakázku odlila v Itálii. Kromě toho používám také paličky, u kterých jsem si nechal přizpůsobit parametry podle toho, jak potřebuji. A Istanbul? Všehovšudy jsem se tam ocitl již čtyřikrát, teď jsou na řadě jiná místa, i když atmosféru této metropole si živě pamatuji i po letech.

Setkání na Floridě

Na cestování, zdá se, už moc času nezbývá…

J. Č. Samozřejmě, neboť s Janou a dalšími kapelami hrajeme různě po vlastech českých. V kombinaci s klasickou prací už na cestování tolik času opravdu není. Nicméně na sklonku roku jsem se ocitl na Floridě, což bylo osvěžující.

Už pro tu možnost plavat v prosinci v oceánu. I tam si mě ale bubny tak nějak našly. Řekl jsem si, že bych si vzal lekci u nějakého amerického hráče na bicí, protože jejich systém výuky se od našeho obrovsky liší. Shodou náhod jsem se dostal k člověku, který doprovází popové hvězdy typu Alicia Keys, Rihanna, Adele a podobně. Místo lekce jsme nakonec skončili u diskuse, kdo z nás co cvičí a proč a dodnes jsme v kontaktu. Asi budu muset ten odpočinek na dovolené ještě trochu natrénovat.

Mojmír Strachota