Každý lichý rok pořádáte na roudnickém letišti akci Memorial Air Show. Bude i letos v době koronaviru?
Plánujeme ji na sobotu 26. a neděli 27. června. Jedná se už o 16. ročník, který chceme věnovat jednak 80. výročí založení naší 313. perutě v Anglii, tak i 30. výročí od první Air Show. Modlím se, aby se vůbec kvůli epidemii konala. Neumím si představit, to co jsem zažil na leteckém dni loni v Chebu, kdy byl prostor rozdělený na jednotlivé sektory. Návštěvníci byli označení barevnými náramky, občerstvení a parkoviště měl také každý zvlášť, aby se lidé nepotkávali. Pro nás taková varianta není možná, ani finančně ani prostorově. To bych to raději zrušil.

Vlastimil Dvořák
Narodil se 28. dubna 1952
V letech 2006 až 2016 byl prezidentem Aeroklubu České republiky. Loni se na tuto pozici po pauze vrátil zpět.
Od roku 1990 je také prezidentem Aeroklubu v Roudnici nad Labem a šéfem mezinárodní letecké přehlídky Memorial Air Show, která se koná každé dva roky od roku 1991.
Je držitelem jednoho z nejvýznamnějších ocenění Mezinárodní letecké federace za rok 2011.

Program ale už přesto ladíte. Co by mělo být letos k vidění?
Všechno je odvislé od toho, kolik peněz se nám podaří sehnat. Představa, že nám sem majitelé letadel přiletí jen za palivo, je lichá. Vše se draze platí, protože letadla mají soukromníci, kteří si je za draho koupili a na jejich údržbu si musí vydělat. A protože Air Show nemá jen slavit, ale také něco předat divákům a přitáhnout mladé lidi k létání, tak tam předvádíme všechny letecké sporty v portfoliu letecké asociace. V Roudnici jsme už téměř všechna historická letadla měli. Nebyla tu ale ještě vrtulová stíhačka Sea Fury, po které jsem toužil. Tak ta by letos měla přilétnout z Itálie. Vlastní program složíme podle aktuální situace a množství prostředků. Samozřejmě už máme přislíbenou účast Armády České republiky, která přiletí se vším co má, ale ukáže také svou pozemní techniku. Získali jsme také záštitu starosty Roudnice Františka Padělka, hejtmana Ústeckého kraje Jana Schillera nebo ministra obrany Lubomíra Metnara. Letos jsme však z mnoha důvodů poprvé nepožádali o záštitu prezidenta republiky.

Jak vlastně vznikla myšlenka na pořádání této výjimečné letecko-společenské události?
U letiště v Roudnici jsme tehdy postavili velký bazén a já jsem u příležitosti jeho dokončení pozval Rafáky (československé válečné letce v Royal Air Force, pozn. redakce). Měli jsme s nimi besedu, a když jsme poslouchali jejich příběhy, došlo mi, že rok po Sametové revoluci se nic neděje a nikdo je nikde veřejně nerehabilitoval. Začal jsem o této myšlence více uvažovat a přesvědčil jsem kamaráda Petra Tučka z Letecké amatérské asociace, aby do toho šli se mnou. Podařilo se nám tehdy přesvědčit i tehdejšího premiéra Petra Pitharta a prezidenta Václava Havla, aby nám to pomohli uskutečnit. První ročník se konal 18. června v roce 1991.

Věděl jste už tehdy, že se z „Memoriálu“ stane tradice?
Ne, dělal jsem to jako jednorázovou akci. A nebylo to úplně bez problémů. V té době totiž u armády probíhaly občanské prověrky a bylo tam spousty důstojníků, kteří si chtěli pojistit svou další kariéru tím, že něco takového také uspořádají. Jeden takový člověk se našel a rozdělil Rafáky na ty, kteří žili v Čechách a na ty, kteří zůstali venku. Do Roudnice tedy armáda přivezla jen první skupinu a zbytek pozvala na září do Prahy. I tak se ale první Memorial vydařil. Současně s ním se na nedaleké hoře Říp uskutečnila i ekumenická bohoslužba, které se veteráni účastnili. Bylo to krásné a v České republice do té doby nevídané.

V čem?
Byl to trochu šok. Protože poprvé se tady ve východním bloku a právě na roudnickém letišti objevily letouny NATO. Přiletěl například americký bitevní vrtulník Apache, kolmostartující letoun Harrier. Pak tu byla letadla, na kterých létali přímo ti Rafáci, tedy Spitfire, Mitchell nebo Hurricane a mnoho dalších. To, že u toho byli, bylo to nejhezčí, co se podařilo. Když jsem se v září pak setkal s druhou skupinou pilotů, začal jsem přemýšlet nad tím, že pozvu všechny veterány, kteří za druhé války bojovali i proti sobě a nazvu to Usmíření pod Řípem.

A podařilo se?
V roce 1993 jsme se tuto myšlenku pokoušeli prosadit u všech tehdejších válčících stran. Václav Havel pozval na hrad jejich velvyslance a vojenské atašé. Po našem představení řekl, že tuto myšlenku podporuje. Poté vstal německý atašé, zasalutoval a prohlásil: „My nic slavit nebudeme, my jsme válku neprohráli. Nám ji prohráli politici.“ Odešel a bylo vymalováno.

Takže z toho Usmíření pod Řípem nakonec sešlo?
Deset let se mi to nepodařilo dát dohromady. Narážel jsem na odpor politiků pozvat veterány z Ruska, když jsou to okupanti. Nakonec jsem s argumentem, že přece neslavíme režimy a státy, ale vojáka, který si svou vládu vybrat nemohl, uspěl. Našli jsme podporu u někdejšího prezidenta Václava Klause, který nad tímto projektem převzal záštitu a tak se tuto myšlenku nakonec podařilo naplnit.

Poznal jste se s některými veterány blíže?
Ano, a dokonce se mi při této příležitosti podařilo „ulovit unikátní kousky“. Jeden z nich byl v té době už významným newyorkským právníkem. Dvakrát ho za války sestřelili na B17 a poté byl i porotcem v Norimberském procesu. Byla to pro mě významná osoba. Další perličkou byli dva Němci, kteří létali na Messerschmittech a v naší republice je sestřelili. Svůj pohled na válku vyprávěli zase z druhé strany. A k tomu se s nimi sešel Rus, který bojoval přímo na frontě v naprosto jiných podmínkách, než měli třeba Rafáci. Po válce vystudoval, stal se z něj učitel, takže ta jeho vyprávění měla historickou hodnotu a nic si nepřikrášloval. Nehrál si na hrdinu, on válku vnímal jako věc, která mu byla vnucená.

To musela být zajímavá sestava.
A to ještě nebylo všechno. Do toho přijel slovenský veterán, který nejdřív lítal na Messerschmittu a střílel Rusy, protože bojoval za Tisovu vládu. Potom, co se situace na Slovensku otočila, tak najednou nasedl do Lavočkina a bojoval zase proti Němcům. Aby toho nebylo málo, tak od Francouzů se mi podařilo náhodou sehnat člověka původem z Čech, který ale bojoval jako francouzský legionář. Měl nesmírně zajímavý osud. Jako Čech skončil v koncentráku. Z něho utekl právě do Francie, kde se přidal k partyzánskému oddílu. Získal několik válečných křížů. Po válce válčil jako žoldák v Koreji a v Alžíru. Pak skončil v Německu, kde byl instruktorem ženijních vojsk a naše rozvědka ho z Německa unesla a uvěznila. Ale on jim z toho Mírova utekl zpět do Německa. Na nějaký čas se po revoluci vrátil do Čech, ale poté se opět odstěhoval zpátky do Německa.

Jaká byla vaše cesta k letectví?
Jako kluk, který bydlel v Úštěku, jsem vždycky koukal, jak nad městem přelétávají větroně ve vleku. Říkal jsem si, že se chci také učit létat. V roce 1967 jsem nastoupil na průmyslovku do České Lípy a tam se šel na letiště přihlásit k pilotům. Nenarazil jsem tam na pilota, ale na paragána, a ten mi řekl: „K těm špejlařům? V žádným případě, pojď k paragánům.“ Tak jsem nejdříve vlastně začal skákat a pak jsem se přihlásil do letecké školy do Košic, ale bohužel mi praskl ušní bubínek, takže jsem s tímto omezením musel školu opustit. Skončil jsem na vojně a po ní jsem pak přišel do Roudnice nad Labem, kde jsem začal pracovat.

Zdroj: Deník/Michal Závada

Tam už v té době bylo také amatérské letiště.
Šel jsem tam za Ivanem Řezáčem s tím, že chci zase k paragánům. A on mi řekl: „K těm hlavám chlazenejm vzduchem? V žádným případě, pojď lítat,“ (smích). Tak jsem začal létat. Po revoluci se členové roudnického aeroklubu usmysleli, že jim budu dělat předsedu.

Později jste se stal i šéfem Aeroklubu České republiky.
Celá organizace čítá asi sedm tisíc členů, dvanáct aeroklubů a asi osmdesátku letišť. I když jsem tu pozici odmítal, zvolili mě v roce 2006 v mé nepřítomnosti. Dělal jsem to 10 let a v roce 2016 mě vystřídal jiný kolega. Loni jsem však byl prezidentem Aeroklubu ČR zvolený znovu. Vrátil jsem se ale do jiného prostředí. Hodně se tam změnilo. Národní Aeroklub byl předtím dotovaný ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy, nyní to přešlo pod Národní sportovní agenturu, kde jsou trochu jinak nastavené podmínky pro podporu jednotlivých sportů.

Můžete to přiblížit?
Naší výkladní skříní jsou právě ti sportovci. Náš hlavní cíl je podporovat letiště a kluby, aby tam bylo podhoubí pro zrod nových reprezentantů ve sportovním létání, parašutismu, plachtařských soutěží a dalších. Pod ministerstvem školstvím se finanční podpora odvíjela podle úspěchů ze soutěží. My byli v tomto ohledu na předních příčkách, ze světa jsme vozili osm až devět medailí ročně. Pak ale někdo vymyslel koeficient oblíbenosti sportu a světe, div se, letectví najednou skončilo za sáňkami, a to jen proto, že sáňky byly v televizi. Situaci, kdy Národní sportovní agentura letecké a také motoristické sporty vnímá jako okrajové, se nyní snažíme změnit.

Jaký je v současné době obecně zájem mladých lidí o letectví?
Odpovím na to z pohledu člověka, který je v aeroklubu od roku 1967. Zažil jsem doby, kdy jsme patřili pod Svazarm. Když někdo chtěl létat, tak mu to stát musel umožnit a dotovat. Trenéři a instruktoři byli placení a dokonce uvolnění ze zaměstnání. Revolucí to všechno padlo, což podle mě byla chyba. Dnes je spousta dětí, které o létání mají zájem, ale rodiče jim to musí zaplatit. I já jsem musel investovat vlastní peníze, abych přispěl na společné letadlo a mohl na něm létat. Je proto těžší tu masovost získat. I proto se nyní jako prezident národního Aeroklubu snažím tento stav zvrátit a dát letectví stejnou váhu, jakou mají například olympijské sporty.

Měl jste letecký vzor v rodině?
Jsem z osmi dětí a táta s mámou v životě nebyli na letišti. Když jsem přilétl nad Úštěk zakroužit mamince na barák, tak ona, podle vyprávění sousedky, vždycky stála a volala: „běž pryč, běž pryč.“ Bála se, abych nespadl.

Pilotoval jste hodně letadel, které bylo pro vás top?
Dnes už můžu odtajnit, že jsem se svezl i v Migu 29. Něco málo jsem nalétal i na Albatrosu. Ale vždy jsem toužil svést se nějakým historickým vrtulovým letadlem. To se mi splnilo na jedné z Air Show, kdy jsem mohl sednout do OV-10 Bronco. To mi naprosto vyhovovalo. Byl to takový divoký kůň. A pokud letos přilétne to Sea Fury, tak strašně toužím si vyzkoušet i tuto rychlou mašinu. Doufám, že je to dvousedadlo.

Věříte více vrtulníku nebo letadlu?
Jednoznačně letadlu. Pokud vysadí motor, máte ještě křídla a možnost doplachtit a přistát nouzově.

Už jste takovou situaci zažil?
Jednou při cestě zpět z Dánska. Ve Zwickau jsem přelétal nad letištěm a ohlásil se. Asi po šesti kilometrech najednou vypustil motor a konec. Kolega do něj rychle ruční pumpou začal hnát palivo. Otočil jsem to a nouzově jsem sedl právě na letišti ve Zwickau. Měli jsme totálně ucpaný palivový filtr. Na palubě s námi bylo i dvanáct paragánů, kteří spali a ani nevěděli, že jsme nouzově přistáli.

Došlo někdy k dramatické situaci i při Air Show? Přeci jen se tam v jednu chvíli pohybuje spousta letadel.
Popíšu jednu situaci, kdy provoz naštěstí řídili profesionálové z letového provozu v Ruzyni. Startující Dakotě, která byla plná lidí a mířila do Berlína, najednou začal hořet motor a od něj i dráha. To, co dispečeři udělali, bylo neskutečný. Pilota navigovali hned zpátky, tak aby se vyhnul městu, nechali ho ten hořící motor vypnout a doletět jen s jedním. Zkoordinovali to naprosto přesně, věděli, kdy dosedne a v tu chvíli u něj hned byli i hasiči. Takže to dobře dopadlo. Ten pilot jim pak děkoval, on vůbec netušil, že mu hoří motor.

Při Air Show hodně záleží na počasí. Vám však vždycky vyjde, a to díky slavné Šantánově konstantě. Jak to děláte?
Držím nebe podepřené vidlemi. Může pršet v České Lípě, v Ústí nad Labem, na Kladně, ale v Roudnici ne. Mám od pána Boha kliku a to je právě ta Šantánova konstanta. Tu hodím na nepříznivé meteorologické předpovědi, na ty izobary takže pak neplatí a neprší. Vždycky to vyjde. (Šantán je přezdívka, kterou Vlastimilu Dvořákovi dali členové roudnického Aeroklubu, pozn. redakce).

Létal jste také se známými osobnostmi, například s hercem Luďkem Munzarem, jenž byl zároveň i vášnivým letcem.
Měl jsem tu čest ho vzít na palubu jako kopilota. Byl to skromný a úžasný člověk a já si ho nesmírně vážím. Letěli jsme spolu malým dvouplošníkem a Luděk byl nadšený. Letěl jsem také s Františkem Cháberou (československý vojenský pilot a válečný stíhač, pozn. redakce). Už chodil o holi, ale jak se posadil do letadla, jen zeptal, kde to má klapky a letěl. Bylo vidět, že to má v krvi a já si považuji za čest, že jsem s ním zažil let. Od doby, kdy ho po válce zavřeli, nebyl nějakých 50 až 60 let v letadle, přitom do něj sedl, jakoby to bylo včera. Obdivoval jsem ho a zasazoval jsem se také o to, aby se po něm jmenoval nový most přes Labe v Litoměřicích.