Ústecký fotograf a cestovatel Topi Pigula chce mít pořád „koule“ na rajzování

Kdy jste začal koketovat s cestováním?
Už od patnácti jsem vyrážel na vandry, byl jsem jedním z neorganizovaných ostravských trampů, dokonce jsme měli vlastní osadu bez osady, s výročními ohni v únoru. To znamenalo, že únorový víkend s přespáním pod širákem „přežili“ opravdu jen ti skutečně drsní. Tak se stalo, že jsem se na podobný typ nepohodlí natrénoval a po letech, když jsem spal za vesnicemi ve Vietnamu, Thajsku nebo Mexiku, jsem si často na tyhle trampské zkušenosti vzpomněl. A využívám je stále. První cesta expedičního typu byl měsíční pobyt na Islandu, který jsme objeli stopem. Následně mě nakoply pracovní cesty do Sýrie, Libanonu a Bangladéše za reportážemi pro geografický magazín Koktejl.

Zdroj: DeníkTrávíte hodně času v Asii. Jak se za ty roky proměnila? Co bylo kdysi a už není a co nebylo a už je?
Asie je dynamický kontinent, rychle se mění, a pokud ho chcete poznat, vyrazte co nejdříve. Zvedají se ceny a začínají se objevovat popkulturní ikony. Má nějaký význam koupit si v Indii plastového Spidermana? Je krásné objevovat zapadlé vesnice, ochutnávat místní jídlo a naopak nemá smysl jíst v „mekáči“. Čím víc člověk cestuje, tím méně je pravděpodobné, že se z něj stane rasista. Těžko můžete být rasistou, když vám na cestě pomáhají bílí, žlutí i černí. Asie je velká, levná a možná to zní neuvěřitelně, ale i bezpečná. Zejména ta jihovýchodní, tedy Laos, Kambodža, Thajsko, Vietnam, Malajsie…

Co vás k cestám táhne nejvíc?
Nejkrásnější je vědomí, že jakmile vystoupíte z letadla, tak ze všech starostí zbudou jen dvě. Jestli nemáte průjem a kde budete spát. Pryč jsou korporáty, uzávěrky i mediální dramata. Moje bývalá žena se mi smála, že jsem závislý na nezávislosti. Asi ano. Na cestě je člověk sám za sebe, eventuálně vy a parťák. Navíc mě extrémně baví vidět věci na vlastní oči. Všichni víme, že před nějakými 66 miliony lety dopadl do oblasti yucatánského poloostrova asteroid, který vyhubil dinosaury. A já najednou koukal na pelikány lovící ve vodách Mexického zálivu u mexického městečka Progresso a říkal si: „tak tady někde to bylo“.

Ženy se rozhodly zkrášlit Ústí. Tři dámy z Klíše zvelebují parky a ulice

Co byste poradil začínajícímu cestovateli?
Udělat by měl jedinou věc: nebát se a vyrazit. Pak už mu nezbude nic jiného než se o sebe postarat. Svět je mnohem bezpečnější místo, než se nám snaží média předkládat. Strach paralyzuje. Strach dát výpověď nebo strach, že nebudu mít z čeho splácet hypotéku. Přitom to, že dám výpověď a najdu si lepší práci, šanci na lepší splácení hypotéky mnohdy zvýší. To, že mám strach, že se ztratím už na letišti, znamená, že nikdy neodletím. Jakkoli se mohou letiště zdát složitá, tak těch, kteří letí poprvé, tam jsou davy. A lidí, kteří jsou placeni za to, aby poradili, taky. Nikdo přece nechce, aby se v plynulém proudu odbavování cokoli zadrhlo.

A co ztracení se v neznámé zemi? Takový strach je přeci relevantní.
Když se člověk ztratí, tak se zeptá na cestu. A že neumí jazyk? Byl jsem měsíc v Bangladéši, kde je jazyková vybavenost angličtinou mizerná, ztratil jsem se a pomohli mi jak místní, tak i český misionář. Dost se vyplatí naučit se v místním jazyce pozdravit a poděkovat. Tím se pootevřou mnohé dveře. Když se snažíte, neopovrhujete místní kulturou, do mešity vejdete bosí a do synagogy se zakrytou hlavou, tak to mnohé věci zjednoduší. Chce to mít upřímný zájem o věci kolem sebe. A dost se mi hodila aplikace maps.me. Mít ji v telefonu spolu se staženou mapou dané oblasti znamená líp se orientovat ve městech i plánovat cestu.

Máte nějaký top zážitek?
Upřímně řečeno nemám. Souvisí to s mou neromantickou povahou. Byly tisíce zajímavých chvil, ale žádnou bych neoznačil za největší. V Darjeelingu je vidět panorama Himálaje a já tam přijel v mlze. Trvala několik dnů a pak jsem jednou ráno řekl: „Ty vole, to je fakt krása“. Ale je to jeden z mnoha zážitků. Super byly čajové plantáže v Indii, výbuch Stromboli a Etny v Itálii, pobyt na kriminálce v Libanonu… Ale nejlepší zážitek? Třeba na mě ještě čeká.

Covid, necovid. Emergency v Ústí musí ošetřit týdně na šest stovek pacientů

A co horké chvilky?
Pokud se člověk chová alespoň trochu rozumně, je svět většinou bezpečné místo. Nehoda se může stát kdekoli, v malajském pralese Taman Negara i na přechodu pro chodce na Mírovém náměstí v Ústí nad Labem. Mám celý život štěstí a asi vím, kdy by to bylo přes čáru. To znamená, že jsem zatím vždycky odhadl, kdy „vzít roha“. Třeba v Libanonu, kdy mě chtěli tetovat místní klučinové, u kterých jsem spal. Rozšířené zorničky, nesterilní jehly… Tuhle situaci jsem vyhodnotil jako hodně nestandardní i na mé poměry a prostě jsem zdrhnul. Za ty roky zatím žádné zranění, které by stálo za řeč. Žádná malárie či ebola, žádná zlomenina nebo tyfus. Klasický cestovatelský průjem tak nějak patří ke koloritu.

Jak se pandemie projevila na vaší profesi?
Před pandemií jsem byl šéfredaktorem webu Prima ZOOM. V lednu 2020 jsem odjel s přítelkyní na tři měsíce do jihovýchodní Asie (Kambodža, Laos, severní Thajsko) a po návratu jsme vpluli do první vlny v nejvyšším stadiu. Zavřené hranice, zrušené lety, chaos a zmatek na všech stranách… a mém případě i snížení úvazku na polovinu. Jakkoli to může znít jako špatná zpráva, opak je pravdou. V praxi to znamená reflektovat další nabídky a příležitosti. Baví mě předávat zkušenosti, ať už cestovatelské, fotografické nebo žurnalistické. Dál fotím, učím, píšu… Musím říct, že psát o vědeckých objevech, což je jedna část zaměření Prima ZOOM, mě baví mimo jiné proto, že se denně dozvím nějakou zajímavost. Začínal jsem jako reportér magazínu Koktejl a reportážní cesty byly základem mé žurnalistické praxe. Dodnes jsem citlivý na odfláknutou novinařinu a vděčný ústeckým spisovatelům Josefu Formánkovi a Jaroslavu Haidlerovi, že mi dali šanci. Jeden jako zaměstnavatel a druhý jako editor a školitel.

Co plánujete do budoucna a co byste si nejvíc přál?
Nebýt nemocný a bezmocný a mít pořád „koule“ na cesty. Ať nám vydrží cestování ve dvou s přítelkyní.