Největší éru zažil před desítkami let. Dřívější zaměstnanci na Roudnické strojírny a slévárny vzpomínají dodnes. Zná je leckdo i z filmu Marečku, podejte mi pero. V nejvytíženějších dobách tu pracovalo na dva a půl tisíce lidí. Než podnik zabrali komunisté, patřil podnikatelům Pracnerovi a Bächerovi. Státní podnik pak zprivatizovali, o jeho produkty přestal být zájem, propouštělo se a brzy bylo „vymalováno“.

Roudničan Jiří Řezníček tu strávil od vyučení až po nejvyšší funkce skoro 30 let. Zažil tak podnik pod názvy Agrostroj, Agrozet i Roudnické strojírny a slévárny (ROSS). „Stále se tu ale vyráběly šedá litina, ocel, zemědělské stroje nebo i přední nápravy pro nákladní auta V3S,“ vzpomíná Řezníček. Do Roudnice přišel ve 14 letech z malé vesnice u Domažlic. V Agrostroji se učil zámečníkem. Do podniku se vrátil i po vojně zkraje 60. let. V provozu se seznámil s pohlednou brigádnicí, která mu dala 2 děti.

Muž vystudoval strojírenskou průmyslovku a získával vyšší funkce. V roce 1981 se stal hlavním dispečerem celého podniku. „Musel jsem rozhodovat prakticky o všem i v těžkých situacích, kdy byl nedostatek elektřiny či plynu,“ říká Řezníček. Po roce odešel. V 90. letech vedl sportovní areál na Strahově. „Každý den brzy ráno jsem do Prahy jezdil kolem prostor bývalého zaměstnavatele. Viděl jsem tam ty stovky lidí procházející vrátnicí. A najednou nic,“ vzpomíná Roudničan.

Ve fabrice pod Řípem strávil 20 let i Jan Škola. Pracující důchodce z Jablonce n. N. do ROSS nastoupil po dokončení ČVUT v roce 1975 jako řadový konstruktér. Postupně se tu stal šéfem vývoje, asistentem technického náměstka i obchodním náměstkem. V roce 1990 ve firmě skončil: nelíbilo se mu, kam se ubírá. Podle něj byl příčinou úpadku už přístup vedoucích kádrů v 80. letech. Byli prý přinejmenším rezervovaní k navrhovaným inovacím produktů od velmi schopných vývojových pracovníků. A kamenem úrazu byly prý i možnosti investic dané plánovitým hospodařením za socialismu.

Ve firmě podle Školy chyběl podnikatelský duch a motivační energie s jasnou vizí do budoucna. Podle něj by podnik, z něhož šly před rokem 1989 stroje do Československa a východního bloku, byl konkurenceschopný i v novém tržním prostředí s hranicemi otevřenými doširoka. „Fabrika se zúčastňovala mezinárodních mistrovství v orbě a umisťovala se na předních místech,“ vzpomíná Škola s tím, že dodnes lze její stroje potkat při práci na polích. Tvůrčí duch konstruktérů, technologů i všech ostatních řadových pracovníků byl prý ve firmě na vysoké úrovni a rád na něj vzpomíná.

Jiří Řezníček se v pustnoucím areálu byl podívat kolem roku 2000 s bývalými zaměstnanci podniku. „Bylo nám smutno, na závod jsme měli nejlepší vzpomínky,“ bilancuje Roudničan. Oproti tomu Jan Škola se tu nikdy podívat nebyl. „Asi bych to špatně nesl,“ říká muž.

Občas si ale pustí film Marečku, podejte mi pero, který se v areálu ROSS v 70. letech natáčel. V Roudnici dnes na zaměření ROSS navazují slévárna oceli i firma se zemědělskými stroji. V areálu sídlí i vývojové centrum závodních nákladních tahačů Buggyra. Škola vzpomíná, že už v 80. letech působili ve fabrice nadšenci do nákladních vozů a vznikly tu jejich prototypy jako nástupci Praga V3S pro armádu. K jejich výrobě v ROSS však už nikdy nedošlo.