"Dojezdovou vzdálenost máme 25 kilometrů. Jezdíme ale i za hranice litoměřického okresu. Ošetřovali jsme například 41letou matku dětí z Lounska," říká ředitelka hospice Monika Marková.

Kde se zrodila myšlenka domácího hospice?
Vzešla z mé osobní zkušenosti. Ve svých 38 letech mi umírala maminka. Mé nejmladší sestře přitom nebyly ani tři roky. Maminka měla obrovské bolesti a nedobře řešené symptomy, se kterými se lidé v závěrečných fázích nemoci potýkají. Přesto, že jsme měli obrovskou podporu od přátel i od známých zdravotních sester, tak to utrpení v rodině bylo veliké. Na poslední chvíle života musela být maminka převezená do nemocnice. I ze zahraničních zkušeností jsme věděli, že to jde udělat jinak.

Jak?
To, co umíme už léta poskytnout v lůžkovém hospici, tedy pomoci pacientovi, aby netrpěl bolestmi a dalšími projevy, které jsou spojené se závěrečnými dny. Že je možné jak medicínsky, tak lidsky podpořit nejen pacienta, ale i jeho blízké. Neboť ne příliš často, ale stává se to, že odcházejí mladí lidé a je nutné pomoci také dětem. Mluvit s nimi o té situaci, aby ji zpracovali a přijali. Tohle vše je přenositelné i domů, ale chyběla tu legislativní podpora i ekonomické zajištění. Naštěstí se to v dnešní době mění.

Ředitlka Hospice sv. Štěpána Monika Marková.

Kdy jste začali provozovat domácí hospic?
Začali jsme v lednu 2014 a to jen díky tomu, že jsme získali podporu z Adventních koncertů České televize. Vybrané peníze nám tehdy pomohly pokrýt celý první rok provozu.

Co bylo dál?
Doufali jsme, že do té doby, než uplyne doba, na kterou jsme měli zajištěné finance, získáme smlouvy se zdravotními pojišťovnami, které by nám domácí péči alespoň částečně společně s dary pomohly hradit. Nestalo se tak, domácí péče na Litoměřicku je podle pojišťoven prý dobře pokrytá, když paliativní medicínu poskytuje ústecká nemocnice.

Letos ale nastaly změny.
Letos jsme přistoupili k pilotnímu výzkumnému projektu Všeobecné zdravotní pojišťovny. Projektem chce VZP otestovat, jak bezpečná, nákladná a efektivní je právě tato forma domácí hospicové péče. Tedy péče, kde fungují doktor, sestry, sociální pracovník a na vyžádání psycholog a duchovní, kteří jsou samozřejmě také součástí týmu.

Veškerý servis, tedy léky, vyšetření, pomůcky nese hospic, ale zároveň za to dostává od zdravotní pojišťovny zaplaceno. Pojišťovna si na velkém vzorku srovnatelných pacientů testuje, zda je to levná nebo drahá péče.

A výsledek?
Zjišťuje, že je levnější než jiné typy péčí. Přesto pojišťovna nastavila časové omezení v řádech dnů. Pokud pacient žije déle, náklady dál nese jen hospic. Je to velmi komplikované, člověk má nárok na léčbu tehdy, kdy ji potřebuje, a ne na omezenou časovou dobu.

Jak to probíhá?
Spolupracujeme s praktickými lékaři, kteří předepisují všechny potřebné pomůcky na doporučení našeho lékaře, který pacienta také navštěvuje. To nám pojištění nehradí, platíme to z darů a různých grantů. Ve chvíli, kdy si lékaři myslí, že má pacient poslední dny života, mluvíme s ním o tom pilotním programu. Pokud s tím souhlasí, dostane se do režimu domácí péče.

Ředitlka hospice sv. Štěpána Monika Marková.

Co to pro pacienta a pro rodinu znamená?
Rodina už nemusí nikam běhat pro žádné recepty, pro žádanky, nemusí si vyzvedávat pomůcky, vše přivezou naše sestřičky. Často se pak stává, že pacient žije mnohdy déle ,než je právě to časové omezení hrazené pojišťovnou. Náklady po zbytek jeho života pak nese hospic. Pak je ještě jeden způsob. A to, když se pacient rozhodne, že chce hospitalizaci.

Platí vám pacienti?
Ano. Přispívají 100 korun na den. Mají v tom zajištěnou veškerou péči. Tou je minimálně jednou týdně návštěva lékaře, každodenní návštěva sestry, která provádí potřebné úkony, které ten člověk potřebuje, dále nepřetržitou pohotovost, veškeré zdravotní pomůcky, jako jsou koncentrátory kyslíku a dávkovače léků proti bolesti.

Centrum paliativní péče v Praze vypracovalo průzkum u pozůstalých s otázkou, zda se jim ta stokoruna na den zdála adekvátní. Sedmasedmdesát procent si myslí, že je to přiměřená cena, dalších šestnáct ji považovalo za nízkou a jen dvě procenta jako vysokou.

Kolik lidí jste v rámci domácí hospicové péče již doprovodili?
Od ledna roku 2014 až do současnosti jich bylo 153. Dohromady jsme najezdili přes 60 tisíc kilometrů. Dojezdová vzdálenost od Litoměřic je 25 kilometrů. Ale pokud je to kapacitně v našich možnostech a ta rodina tu péči potřebuje, jezdíme i dále. Dojížděli jsme i na Lounsko za 41letou matkou dětí. Dále například na Mělnicko. Na Litoměřicku máme nevíce pacientů v domácím hospici ve Štětí.

Jaký je věk pacientů domácí ho hospicu?
Je pravda, že když je to mladší člověk, je snaha rodiny mít ho doma. Zvláště pro děti, když se jedná o rodiče, který byť je nemocný, je důležité, že s nimi zůstává. I když toho fyzicky už moc nemůže, je tam pro pomazlení nebo kouknutí na úkoly. Naštěstí takové případy nejsou tak časté. Nejmladšímu pacientovi bylo 28 let, nejstarší paní 96 let.

Jakou nejčastější diagnózu vaši pacienti mají?
Převážnou část tvoří pacienti s onkologickou diagnózou.

Ředitlka hospice sv. Štěpána Monika Marková.