"Bylo to období, kdy jsme se na něj už těšili. O prvním negativním nám neřekli, aby nadšení případně nenásledovalo zklamání, pokud by byl opět pozitivní,“ popisuje období před druhým negativním testem první pacient v Česku Petr Toncar z Děčína.

Nemůže být strach z covidu způsobený tím, že nový koronavirus je něčím neznámým?
Strach je v zásadě z neznámého. Z neznáma, co může člověka ohrozit a omezit. Mladého člověka Covid-19 může ohrozit ve smyslu toho, že má životní diskomfort. Zejména ohrožení společenského rázu. V tom smyslu, že onemocnění ohrozí mé okolí. Myšleno ve smyslu protiepidemických opatření. Tam je větší riziko covidu než chřipky. Pokud máte chřipku, tak nikdo neřeší s kým jste se potkal, nikdo vás netrasuje nebo nezavírá doma za plotem. Asi si tím budeme muset projít všichni, stejně jako jsme si prošli chřipkou. Je to další z virů, které na Zemi kolují.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že by měl být kladen důraz především na osobní odpovědnost, je to tak?
Pokud se bavíme o komunitní nákaze, člověk by měl chránit sebe, aby chránil jiné. Vyhýbám se hromadným akcím, které jsou tak jako tak doposud zakázané. Což je podle mne dobře, protože největší riziko, které by nás mohlo potkat, je masivní rozšíření této nemoci. Nejsem žádný specialista, abych tvrdil jak moc je nakažlivá. Ale z informací, které z médií máme, víme, že hlavním nebezpečím je šíření covidu v bezpříznakové fázi. Tedy ve chvíli, kdy pacient ještě neví, že je nemocný.

Jaké to je, když člověk zjistí, že má nemoc, která má v tu chvíli pověst snad něčeho horšího než je rakovina?
S rakovinou bych to rozhodně nesrovnával. Když máte rakovinu, tak se vám před očima promítne celý život. Když vám řeknou, že máte pozitivní test na covid, tak v první chvíli výsledek negujete. Říkáte si, že to mají určitě špatně vyhodnocené, že to není možné. Přeci nejsem první, to je nesmysl. Cítil jsem se jako při nastydnutí, s lehkou teplotou, s lehkým kašlem. Zažil jsem řadu dní, kdy mi bylo v životě mnohem hůř. Hned po negaci a následném přijetí běží mozkem následky. Co to bude znamenat pro ostatní? Mám děti, takže karanténa. V té době se mluvilo o tom, že bude karanténa v nemocnici. To jsem si nedovedl představit, mít čtyři děti v nemocnici. Rodiče jsou zase riziková věková skupina. Nemůže je to nějak ohrozit? Snad neonemocní. Teprve až pak si říkáte, co bude s vámi. Aha, na Bulovku. Tak dobře, tak pojedeme na Bulovku. Vnitřně jste stoprocentně přesvědčený, že jste mladý a zdravý, takže to překonáte. Navíc jste pod kontrolou lékařů. Ty případy, které jsou v Itálii nebo Spojených státech dávané jako odstrašující, tak jsou často případy, kdy se nemoc nepodařilo zachytit včas.

Petr Toncar (44)

Fyzioterapeut, několik let působil u děčínského basketbalového klubu i u české reprezentace. Letos na začátku března mu byl jako prvnímu v České republice diagnostikován nový typ koronaviru. Během léčby byl hospitalizován v pražské nemocnici Na Bulovce, z nemoci se již vyléčil.

Co bylo během léčby nejdůležitější?
Klid, naprostý klid. Fyzický i psychický. Bylo znát, že jakákoliv námaha fyzická nebo duševní se do dvanácti hodin promítla do zdravotního stavu. Bylo mi hůř, nastoupila velká únava. Po několika dnech jsem si proto řekl: A dost. Žádné rozrušování a soustředit se jen sám na sebe, abych mohl být brzy z nemocnice doma. To se podařilo.

Vaše rodina si připsala řadu nechtěných prvenství. Vy jste byl první pacient s covid v Česku, vaše dcera první dítě, maminka první člověk, který se nakazil v Česku a tatínek první starší pacient.
Určitě to není nic k jásání. Ale přesto všechno vidím určitá pozitiva. Všichni se nám naplno věnovali. Opravdu se nestalo, že by nás někdo nechtěl testovat nebo že by nás někdo odmítl co se týče hospitalizace nebo konzultace. Díky tomu máme všichni teď stoprocentní jistotu, protože máme prokázané protilátky a jsme covid negativní. To bych přál každému, aby měl klid a jistotu.

Jak probíhají testy?
Zpočátku se jednalo o kombinaci krevních testů a stěrů, později už jen stěry.

Máte spočítáno, kolik jste takových testů absolvoval?
Mám, osm. Respektive osm testů, kdy jsme byli sledovaní ohledně pozitivity. Později proběhly ještě další testy kvůli dárcovství krve a plazmy. Ty byly tři, takže dohromady jedenáct.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste čekal na druhý negativní test potvrzující, že máte nákazu koronavirem za sebou?
Bylo to období, kdy jsme se na něj už těšili. O prvním negativním nám neřekli, aby nadšení případně nenásledovalo zklamání, pokud by byl opět pozitivní. Takže nám řekli až po druhém testu, že to máme za sebou a jsme zdraví. Pro mne byl výsledek pozitivní především v tom, že už nejsme pro okolí nebezpeční. Tato nemoc má opravdu mnohem větší sociální dopad než zdravotní. Alespoň pro nás, kteří jsme měli lehčí průběh onemocnění.

Když se podíváte, jak se Česká republika popasovala se situací ohledně koronaviru, zvládla nebo nezvládla ji podle vás?
Já bych České republice dal jedničku. Zareagovali jsme velmi rychle. Opatření sice byla drastická, ale nakonec je přijala celá Evropa. Myslím si, že roušky jsou minimem, co tomu jako občané můžeme dát. Je to určitá odpovědnost. Velké skupiny by napomáhaly šíření nemoci, takže je v pořádku, že byl zákaz vycházení a sdružování. Všechna tato opatření byla přijímána ve chvíli, kdy jsme o viru téměř nic nevěděli, nevěděli jsme, co může průběh nemoci zhoršit.

Po Evropě se nákaza začala šířit z Itálie. Je její očerňování podle vás oprávněné?
Mohla to být jakákoliv jiná země. Pokud se to mělo do Evropy dostat, tak si někdo toho Černého Petra vytáhnout musel. Itálie měla tu smůlu, že tam v zimě lidé jezdí na lyže. Stejně tak to ale mohlo být Rakousko, Švýcarsko nebo Francie. Pokud by to přišlo v létě, mohlo být úplně stejně jako je nyní Itálie pranýřované třeba Chorvatsko, Španělsko nebo Řecko. Chtěl bych poděkovat lidem kolem nás, kteří nám pomohli v těžké situaci. Poděkovat rodině, manželce, která zvládla péči o celou domácnost, děti i moje rodiče. Všem kamarádům, kteří se postavili na naši stranu a zajistili zásobování v době karantény. Poděkovat musím také restauraci Na Rybníčku v Bělé, která nám zavážela jídla.