Příběhy bezpráví jdou do škol: Psaly se v “baráku” undergroundu u Kadaně

Jeden z mála ostrůvků svobody bylo možné v normalizačních 70. letech najít v Nové Vísce u Kadaně. Jednalo se o “barák” undergroundu, kde se scházeli disidenti a vlasaté “máničky” a šířili odsud samizdatový časopis Vokno. Patřil manželům Chnápkovým, signatářům Charty 77. Začátkem listopadu převzala Silvestra Chnápková Cenu Příběhů bezpráví, určenou lidem, kteří se postavili komunistickému režimu. Její osud a osud jejího manžela navíc mapuje jeden z dokumentů ze série Příběhy 20. století, které právě míří do škol.

“Na cenu jsem pyšná, dostali jsme ji vlastně od studentů,” uvedla laureátka. “Vzhledem k tomu, že je dokument o celé komunitě jak v Nové Vísce, tak té, která k nám jezdí dnes, to beru jako ocenění celého našeho života,” doplnila.

Na léta v Nové Vísce vzpomíná ráda. “Scházeli jsme se tam lidé se stejnými názory, kteří chtěli dělat vlastní kulturu. Ta normalizační nám nevyhovovala. Potkala jsem tam Václava Havla, Danu Němcovou, Jirku Němce, Jirku Dienstbiera a další,” vyjmenovala. “Bylo to příjemné, ale krátké období, protože nás stihli vyvlastnit,” dodala.

Centrum Kadaně? Pěkné. Chybí nám ale lavičky a masna, shodují se místní

Po koncertech, kdy tam například vystupovala i legendární kapela Plastic People, obvykle přicházely policejní výslechy. Ještě více přituhlo po podpisu Charty 77. Následovaly procesy kvůli Voknu, kdy Silvestra Chnápková sledovala, jak se její přátelé vraceli z kriminálu poznamenaní. Začátkem 80. let pak komunistické orgány dům v Nové Vísce vyvlastnily a uvěznily šéfredaktora Vokna Františka “Čuňase” Stárka a další. Ostatní raději emigrovali. Manželé Chnápkovi zůstali v zemi, ale přesídlili z Chomutovska na Domažlicko, kde žijí dodnes.

Jejich příběh je součástí 18. ročníku projektu Příběhy bezpráví – Měsíce filmu na školách, jehož hlavním tématem je normalizovaná každodennost. Ten v těchto dnech seznámí žáky prostřednictvím filmů, besed, výstav a dalších materiálů s tím, jak nesvoboda v období normalizace prostupovala i do té nejběžnější reality a komunistický režim trvale ovlivňoval každodenní život lidí.

„Mluvíme-li o takzvané normalizaci, je nutné připomenout především trvalou přítomnost ruských okupačních vojsk a nepřetržitou kolaboraci samozvaných představitelů státu s okupační mocností,” připomněl ředitel vzdělávacího programu ze společnosti Člověk v tísni Karel Strachota. “Dále je třeba zmínit existenci mnoha represivních orgánů a nástrojů, všudypřítomnou cenzuru a lživou propagandu, a také skutečnost, že západní hranice Československa byly po celou dobu obehnány ostnatými dráty. A v neposlední řadě také degradaci občanství: lidé se směli utéct do soukromí a žít v iluzi sociálních jistot a ekonomické stability, ale jen v případě, že zcela rezignovali na veřejný život a svobodnou občanskou a politickou angažovanost,“ doplnil.

Osmnáctý ročník projektu Příběhy bezpráví - Měsíce filmu na školách vstoupil na Chomutovsko 15. listopadu.Zdroj: Projekt Příběhy bezpráví

Ke zvolenému tématu byly letos pro školy vybrané čtyři filmy. Snímek Normalizační loutka přibližuje svět školy, betonových hřišť a pionýrských schůzek, další s názvem Vyvlastnění přibližuje osudy manželů Chnápkových. Film s názvem Nikomu jsem neublížil pátrá po motivech, které lidi vedly ke spolupráci s Státní bezpečností, a deset krátkých dokumentů z cyklu Vzpomínáme přibližuje některé stránky socialistického každodenního života. Například co se nosilo nebo jak lidé trávili volný čas.

Do projektu se letos zapojilo 471 škol z celé České republiky, z Ústeckého kraje jich je 41.