Byly to okamžiky hrůzy, říká o svém prvním tlumočení Tomáš Kurka z Roudnice

Není úplně obvyklé, že se z profesora na gymnáziu stane tlumočník a překladatel, jak se to stalo vám?
Zas tak neobvyklé to nebylo. V polovině devadesátých let byly učitelské platy dost mizerné. Uživit s nimi rodinu nebylo snadné, takže když mi v Praze nabídli vyšší plat, nebylo moc co řešit. 

Chtěl byste se někdy vrátit do školství?
Tak úplně to neplánuji. Z Roudnice dojíždím už pětadvacet let do práce do Prahy a nemám s tím problém. Asi díky tomu, že cestu už beru jako volný čas. Poslouchám stažené pořady z rozhlasu nebo si čtu, když nejedu autem, ale autobusem. Školství se za tu dobu taky dost změnilo. Nevím, jestli bych měl nervy na tu veškerou administrativu. Ale jak se říká „nikdy neříkej nikdy“.

První pacient Petr Toncar: Během léčby covidu je nejdůležitější naprostý klid

Je vůbec něco, co jste měl jako kantor rád? Například prázdniny, více volného času, protože ve škole se neučí déle než do půl čtvrté.
Samozřejmě. Především mě kantořina bavila. Náš ředitel mě jako nejmladšího člena sboru okamžitě předhodil do nejnižších tříd víceletého gymnázia. Zřejmě předpokládal, že na rozdíl od zasloužilejších kolegyň a kolegů mám ještě neopotřebované nervy. Asi měl pravdu, protože jsem se studenty vycházel docela dobře a snad je i něco naučil. Každopádně mě někteří zdraví dodnes. S tím volným časem to nebylo zas až tak slavné. Vedl jsem totiž kromě učení na gymnáziu i různé kurzy, takže jsem byl v práci dost dlouho. Učil jsem například pár hodin na vojenské konzervatoři. Tam mě překvapilo, že když jsem vstoupil poprvé do třídy, jeden ze studentů vyskočil a zařval „pozor!“a všichni ostatní opravdu okamžitě stáli jako struny. Na to jsem si nějak nemohl zvyknout a dohodl se s budoucími vojenskými hudebníky, že na mých hodinách nemusíme tyhle armádní způsoby brát tak úplně vážně.  

Zasteskne se vám občas po těch profesorských letech, nebo si na ně už ani nevzpomenete?
Vzpomínám rád a některé historky jsou i po letech docela vtipné, aspoň myslím. Tak například jsem po dvou letech učení nastoupil na vojnu a hned druhý den jsem se chtěl zapojit do všeobecného úklidu. V tu chvíli ke mně přiskočil nějaký „mazák“, vytrhl mi koště a volal: „Pane profesore, přece tady nebudete šůrovat jako ostatní „mladý“.“ Byl to můj student, kterého jsem měl před půl rokem u maturity. Dalo mi dost práce ho přesvědčit, aby mi začal tykat a neoslovoval mě pane profesore. 

Jak jste se vlastně k překládání  a tlumočení dostal?
Po vojně jsem nastoupil do stavební spořitelny právě jako tlumočník a překladatel. Mimochodem, víte co je zvláštní? Když jsem po UJEPu nastoupil jako kantor, tak jsem zjistil, že učení v praxi je tedy úplně něco jiného než teorie z univerzity. A stejně tak po nástupu do nové práce jsem měl pocit, že i když jsem vystudoval němčinu, tak vlastně německy skoro neumím. To se ale rychle změnilo a já začal tlumočit a překládat praktické věci související s provozem spořitelny. Tehdy jsme totiž napůl patřili německému akcionáři a ve vedení společnosti byli dva Němci.

Z archivu Deníku: Jaké to bylo, když to na zámcích a hradech na Litoměřicku žilo

Kolik knížek jste už přeložil?
K překládání knížek jsem se dostal díky kolegovi z práce. Samotného by mě možná vůbec nenapadlo, že bych někdy mohl přeložit třeba román. Zrovna jsem se musel podívat do databáze knih a zjistil, že těch přeložených publikací je už přesně devadesát. Tak snad to ještě dotáhnu na stovku.   

Jak se jmenovala Vaše úplně první přeložená knížka?
Kometa století Hale-Bopp. Vyšla v dnes již neexistujícím nakladatelství ETV v roce 1997.

Na jakou knížku jste obzvláště pyšný a proč?
V poslední době se mi moc líbila detektivka Muž, který nedržel basu. Odehrává se ve filmovém světě Hollywoodu dvacátých let minulého století a je fakt skvělá. A z těch starších třeba Děti osudu. Historický román o tom, jak těžce se žilo v rakouských Alpách ještě před pouhými 150 lety. Když tam dnes jezdíme na lyže, tak si to vůbec nedovedeme představit.

FOTO: U Vražkova našli hroby z pravěku. Jeden by mohl patřit i Keltům

Co se vám na překládání líbí nejvíce?
Asi to když dostanu poštou autorské výtisky a poprvé otevřu další svoje „dílko“. Ta vůně čerstvé tiskařské černi se mi ještě neomrzela. A taky je dobré, že se pořád učím něco nového. Jednou překládám odbornou publikaci o ponorkové válce za druhé světové války a vzápětí třeba kuchařku. Pátrání po správném názvosloví je stejně složité, ať už se jedná o správný popis jednotlivých částí námořního radaru nebo označení jednotlivých druhů masa. To druhé mi možná dalo zabrat dokonce víc.   

Teď se pomalu dostáváme k tlumočení. Je tlumočení těžší než překládání a v čem?
Určitě je. Jsou to dvě úplně odlišné profese, a jestli můžu skromně podotknout, tak jen málokdo zvládá obě. Tlumočník musí být pohotový a hlavně přetlumočit smysl toho, co chce mluvčí sdělit. Nemá čas přemýšlet nad každým slovíčkem. Hlavně se nesmí zaseknout. Překladatel pracuje ve větším klidu a naopak si „hraje“ s každou větou, aby nejen souhlasila s originálem, ale hlavně aby zněla česky.

Vzpomínáte si ještě na vaše úplně první tlumočení?
To byly okamžiky hrůzy. Našemu členu představenstva jsem měl tlumočit poradu vedoucích odbytové sítě. Padaly tam výrazy, kterým jsem nerozuměl ani česky. Nakonec to dopadlo tak, že všichni tlumočili mně, co vlastně ten Němec říká. No, přežil jsem to a pak už to bylo jen lepší a lepší. 

Lidí bez práce během koronavirové krize přibylo jen mírně. Firmy se drží

Pociťujete za ta léta nějakou změnu? Máte nějaké rituály před tím, než jdete tlumočit?
Pokud je to běžné tlumočení, tak ho při svých zkušenostech zvládnu bez přípravy, rovnou „z fleku“.   

Co vás na tlumočení nejvíc baví a je něco, co vás doslova nebaví?
Nebaví mě tlumočení na výjezdních poradách kolem půlnoci. Za prvé bych šel nejradši spát a za druhé jsou projevy některých mluvčích už poněkud „nekonzistentní“. Baví mě neustálý vývoj jazyka a taky technologií. V současné koronové krizi máme konference prakticky jen přes skype. Je to na tlumočení daleko náročnější, ale taky to jde a je to další zkušenost. 

Jak si prohlubujete své znalosti jazyků?
Hodně čtu německy a dívám se na Kobru 11 v originále to je částečně vtip, ale jen částečně. Odposlouchávám v tom seriálu totiž odborný německý policejní žargon a to se mi hodí.   

Pečovatelky mi připomínaly tučňáky, směje se seniorka z Domova U Trati

Díky své profesi jste měl příležitost setkat se s řadou známých osobností, s kterými například?
Tak třeba s prezidentem Václavem Klausem. Mimochodem, umí dost slušně německy. A pak s celou řadou osobností z bankovní sféry. Taky jsem se setkal s celou řadou lidí ze showbyznysu.  A opravdu platí, že čím větší hvězda, tím profesionálnější v práci a skromnější v životě. Takový byl třeba Leoš Mareš nebo Tomáš Hanák. Naopak některé „hvězdičky“ si nejsou schopné zapamatovat rozdíl mezi stavební spořitelnou a pojišťovnou.  

Co děláte, když zrovna nepřekládáte?
Já vlastně překládám pořád, protože mě to prostě baví. U překládání si odpočinu od tlumočení a naopak. A když už toho mám opravdu dost, tak se věnuji například zahradě. Doma i na chalupě je pořád co dělat a občas musím dohánět resty.

Nemáte strach o práci? Budou se teď po koronavirové epidemii vůbec kupovat knížky?
Já jsem v tomhle ohledu optimista. Češi vždycky byli nadšeným čtenářským národem. Spousta z nás si odepře ledacos, ale knížku si koupí. Ať už tu klasickou nebo třeba e-knihu. Takže jistě, čeká nás všechny asi hodně nelehké období. Některá nakladatelství možná padnou, ale číst se bude pořád. Ale pravdou je, že zakázek na překlady teď určitě bude daleko méně. Tak snad abych začal pěstovat ředkvičky.

FOTO: Nad Řípem krouží historická letadla

K vaší profesi patří i služební cesty. Procestoval jste téměř celý svět. Na jakou cestu vzpomínáte nejraději?
To je taky paradox. V osobním životě zrovna moc rád necestuji, ale přitom jsem tlumočil všude možně. Nejdál asi v Jihoafrické republice nebo na Kubě. A nejexotičtější destinace byla zřejmě Srí Lanka. Tam jsem „z fleku“ tlumočil výklad o buddhistických chrámech a vzápětí neméně napínavé pojednání o jednotlivých druzích srílanské fauny. Vůbec nechápu, jak jsem si mohl vzpomenout, jak se německy řekne například ovíječ skvrnitý.

Tereza Kurková