Jsem hrdý na to, že jsem byl jedním z prvních novinářů, který s Lukášem připravil rozhovor. Nebylo to po úspěšných šampionátech, ale naopak na prahu jeho slávy. Setkání mi tehdy zprostředkoval trenér litoměřických judistů Vašek Červín přes svého kolegu a Lukášova trenéra Petra Lacinu.

„Myslím, že máme mezi dorostenci opravdový talent. Jmenuje se Krpálek, proti stejně starým klukům má obrovskou výhodu, vysokou postavu a dlouhé ruce, kterými si soupeře drží od těla a umí je využít k chvatům. Škoda, že není z Litoměřic, ale z Jihlavy a čerstvě ho získalo konkurenční USK Praha," uvedl tehdy Vašek Červín.

Po telefonickém rozhovoru jsme se s Lukášem sešli na jaře v restaurační zahrádce u haly na Folimance. Přišel urostlý a nesmělý venkovský kluk, pozval jsem ho na kofolu. Vyprávěli jsme si o jeho začátcích, kdy ho strýc zavedl mezi stejně staré chlapce do tělocvičny v domnění, že zde probíhá trénink karatistů. Teprve po několika návštěvách zjistili, že to není karate, ale judo.

Nebyl to pro kluky tak atraktivní sport, ale Lukáše zaujal a od té doby je mu věrný. Tehdy jsme nehovořili jen o judu, Lukáš měl starost, aby ve víru velkoměsta úspěšně dokončil školu a případně pokračoval v rodinné tradici truhláře. To bylo stejně sympatické jako jeho současné vzpomínky na tragicky zahynulého kamaráda.

Lukáš ukázal, že nemá jen silnou postavu, ale ještě i silnější srdce. To je myslím největší příklad nejen pro mladé sportovce, ale pro všechny mladé lidi.