V tomto vydání jsme se vypravili do Doksan, kde mělo před dávnými lety dojít k únosu chráněnky zdejšího kláštera. Zamilovala se do rytíře a on do ní. Osud však lásce nepřál, a tak se mu mladí lidé rozhodli postavit.

Tragický konec pověsti má úzkou spojitost s památným stromem, který ještě před třiceti lety těšil svým mohutným stínem občany Doksan i Dolánek nad Ohří. Co o něm pověst vypráví a jak místo události vypadá dnes? To se dočtete v následujících řádcích.

Pověst:

JÍZDA ZA NEVĚSTOU

Na cestě z Doksan do Dolánek pod vrchem Skalkou stojí věkovitý dub. Lid říká mu „umučený doubec" a vypravuje o něm následující pověst:

SUCHÝ KMEN UMUČENÉHO DUBU se schoval za náletové dřeviny. Z cesty jej zahlédne jen velmi bystrý pozorovatel. Přesto jsou zde lidé, kterým není osud památného stromu lhostejný. O jeho okolí se stará kronikář Milan Malík se svým synem. Bylo tenkrát, když klášter doksanský byl v plné slávě a bohatství. Náležely mu širé lány, vsi a městečka kolem dokola, kam jen oko dohlédlo. Abatyše kláštera i v městě Třebenicích, které klášteru náleželo, poroučela. Často přicházela i s pannami klášterními do Třebenic, na které jako dnes zvysoka díval se Košťálov. Tenkráte také ještě na hradě bylo živo a veselo. Starý rytíř zemřel a mladý vládce teprve žínku hledal. Na jedné návštěvě abatyše v Třebenicích poznal košťálovský rytíř krásnou Angelinu, pannu klášterní. Zamilovali se a rytíř přemluvil pannu, že ji jako kdysi Břetislav Jitku z kláštera unese.

Byla tmavá, hluboká, jarní noc, když rytíř z Košťálova vypravoval se k jízdě za nevěstou. Vše k svatebním hodům připraviti poručil a vesele do sedla vyskočil.

Radostně jelo se mu zmlklými lučinami a nebylo dlouho z půlnoci, když uvázav nedaleko kláštera svého koně, dal znamení panně Angelině, že na ni čeká. Za chvíli otevřelo se tiše okénko její cely a po provazci, který rytíř dole držel, spustila se panna dolů.

V tom nedočkavý kůň zaržál a prchající byli prozrazeni. V klášteře nastal shon, zvony bily na poplach a pochodně v nádvoří se rychle míhaly.

Špatně běželo se koni s rytířem a pannou v sedle po cestě necestě krajem neznámým a žoldáci s pochodněmi byli jim v patách. Bolestně zabodávaly se koni ostruhy do boků a ten napjav všecky síly, rozletěl se do tmavé noci. Na stráni v běhu klopýtl, upadl a oba jezdci přes hlavu koňovu řítili se z příkré stráně. V pádu narazili na dub a oba se zabili.

Smutně zněly klášterní zvony v Doksanech a na Košťálově místo svatebních, měli hody pohřební.

Pátrání:

V Doksanech pověst o krásné Angelině a rytíři z Košťálova příliš známá není. Ani sama kastelánka doksanského kláštera ji nezaznamenala. „Nic o tom nevím, o pověsti jsem neslyšela," konstatovala kastelánka Marcela Josková. Při našem pátrání nás však odkázala na kronikáře Milana Malíka. Ten nejen že pověst znal. Dobře také věděl, kde se nachází onen „umučený doubec".

  PSAL SE ROK 1936. Tehdy pět set let starý dub byl ještě v plné síle. Takto jej na fotografii zachytil Hasičský sbor v Dolánkách.  „K dubu i klášteru se váže více pověstí. Jedna vypráví o smrti Daniela Unčičky, vůdci vojska Jana Žižky. Ten měl na Žižkův příkaz vyplenit klášter v Doksanech. Pannen se mu však zželelo a rozhodl se rozkaz neuposlechnout. Za to jej měl Jan Žižka nechat oběsit. Právě na tomto dubu," uvedl Milan Malík.

K této události mělo dojít v roce 1421. Dub zde stojí dodnes. Ještě před dvaceti lety žil. Teď po něm zbyl jen suchý kmen. „Strom byl památný. Zmiňoval se o něm dokonce starosta Doksan z první republiky František Chabera, který se o minulost stromu zajímal podrobněji. Pamatuji, že ještě v roce 1990 měl strom jednu větev zelenou. V tom roce jsem vedle něj vysadil nový strom. Teď je původní památečný dub bez života," dodal pan Malík.

Šest set let starý „umučený doubec" byl kdysi pro místní chloubou. Pod vrchem mezi Dolánkami a Doksany stál jako solitér. Dnes je ze silnice sotva patrný. Zakrývají jej vzrostlé náletové dřeviny. Strom však není lhostejný alespoň někomu. O jeho okolí se stará právě pan Malík, a tak je umučený dub, o kterém vypráví zmiňované pověsti, vidět alespoň částečně.

Pověst o Angelině a rytíři z Košťálova zachytila v básni také Olga Salomínská. Ta zmiňuje i jméno rytíře. Mluví o něm jako o Věslavovi, pannu nazývá po česku Andělou.