Ale jiní vlastenci, především ti v Litoměřicích, a bylo jich jen z Litoměřic téměř sedm tisíc, při svém nočním úprku z města zase zoufale volali, že se do svého města jednou zase vrátí a to i s Máchou. Proč ten rozpor a vůbec proč to překotné stěhování Máchových ostatků?

„Mnichovská dohoda byla podepsána o nás bez nás 30. září roku 1938. Znamenala zábor českého pohraničí a jeho připojení k Říši. Oblasti se zcela nesprávně říká Sudety. Do té spadaly i Litoměřice, město, jež do Bílé hory bylo bytostně české a německým se pomalu stávalo až v průběhu druhé poloviny 18. století," vypráví Oldřich Doskočil, který, než odešel do penze, působil v litoměřickém oblastním muzeu. „Litoměřice tedy byly odtrženy od zbytku Československa."

A právě Máchův hrob měl pro Čechy velkou symboliku. „Pro českou menšinu ve městě byl symbolem, ze kterého čerpali sílu. Třeba postavit vlastní české divadlo K. H. Máchy na počátku třicátých let, jež v roce 1945 padlo za oběť leteckému náletu. Dokonce když spisovatelé Jirásek a Rais navštívili v roce 1909 město, odmítli pražské návrhy o přestěhování Máchových ostatků do Prahy na Vyšehrad, protože si uvědomili, co pro českou menšinu v Litoměřicích Mácha znamená," vysvětluje Oldřich Doskočil. „Kdyby tu Máchovy ostatky zůstaly i po odtržení v roce 1938, ocitly by se v jiném státě, v zahraničí. Zabraná část byla připojena k Německu (Říši) a nikdy nebyla součástí protektorátu Böhmen und Mähren (Čechy a Morava). Financována byla také z říšského rozpočtu a ne protektorátního."

Nejvíce tajemna je okolo převozu ostatků básníka K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy. Podle Oldřicha Doskočila po mnichovském diktátu byly Máchovy ostatky 1. října 1938 urychleně exhumovány. „Doslova pár hodin před příchodem německé armády do Litoměřic. Podnět k převozu přišel od guvernéra státní banky v Praze Karla Engliše, jehož jméno je třeba ctít, a od litoměřického okresního úřadu. Exhumaci provedl hrobník Hanz Knobnloch, jenž byl národnosti německé, a který odpověděl na otázky v dopise profesora K. Janského na vše ohledně exhumace nač byl tázán," vypráví.

A v tomto vyprávění jsou velké zajímavosti. Podle Oldřicha Doskočila výpověď Hanze Knobnlocha byla zhruba tato: „Je to podrobná zpráva zkušeného odborníka. Tak víme, že se například exhumace konala od 12.30 do 15 hodin. Ale jestliže hovoříme o romantickém básníkovi, pak jedna odpověď je v tomto kontextu na místě. Hrobník píše, že byla přítomna nějaká česká dáma, která cosi hledala v blízkosti. Jméno mu prý není známo. Na dotaz hrobníka odvětila, že se chce rozloučit s Máchou. Hrobník ji požádal, aby, pokud má čas, počkala, pak bude moci být Máchově exhumaci přítomna. Tato žena byla podle hrobníka také jediným svědkem exhumace," popisuje bývalý pracovník litoměřického muzea.

Co bylo dál? „Pozůstatky básníka byly v rychlosti posbírány do papírového pytle, a teprve, když přijelo auto pražského pohřebního ústavu, byly uloženy do rakve. Současně byl za pomoci zbytku vojáků české posádky (podle hrobníka měli žluté výložky) naložen i náhrobek z roku 1846 od pražského sochaře Františka Linna, který je dnes také na Vyšehradě. V šest hodin večer pak básník opouštěl město i krajinu s Házmburkem, který kdysi nakreslil. Toho dne zhořklo i víno z žernoseckých vinic," popisuje historii Oldřich Doskočil. Máchovy ostatky byly uloženy do nové rakve, část se dochovala.

„Malý fragment je pietně vystaven v Máchově bývalém litoměřickém bytě, dnes světničce nazývané Máchova, ve vinárně Na Vikárce v Máchově ulici," dodává Doskočil.