„Při tragické události v rodině musíme postupovat rychle, aby se například rodiče nedozvěděli o úmrtí svého dítěte z televize nebo sociálních sítí dříve než od nás,“ říká policejní psycholožka Lenka Štréblová z Krajského policejního ředitelství Ústeckého kraje.
V čem spočívá činnost policejního psychologa?
Rozděluje se na tři oblasti. První je psychodiagnostika, druhá péče o policisty a třetí podpora policejních činností, kam spadá také pomoc obětem trestných činů.
Jaké psychologické předpoklady musí člověk splňovat, aby mohl nastoupit právě k policii?
Jsou stanovené specifické požadavky na jednotlivé pozice, například zvýšené nároky na odolnost vůči zátěži nebo stresu. U zásahové jednotky je to o to specifičtější, že nestačí jen udělat testy u nás v kanceláři, ale uchazeč musí absolvovat také zátěžový týden za dohledu instruktorů, kde sledujeme, jak funguje v týmu. Stává se, že projde jen jeden z deseti.
V jakých situacích potřebují policisté pomoc psychologa nejčastěji?
Patří sem pracovní zátěž, použití střelné zbraně, prošetřování Generální inspekcí bezpečnostních sborů, ale třeba běžné lidské situace jako partnerská krize. Jsme schopni doporučit policistovi i vhodnou psychologickou službu v jejich okolí, spravujeme celý kraj.
Jak probíhá péče o oběti trestných činů?
Netýká se to jenom obětí, ale i policistů v náročných situacích. Vedle rychlé intervence provádíme i tu dlouhodobou, to se týká například přítomnosti u výslechů nezletilých osob, natipování pachatele, srovnání dvou trestných činů, zda náhodou nejde o stejného pachatele, ale třeba i případů seniorů, kteří se stanou oběťmi podvodu a stydí se delikt nahlásit.
Proč se stydí?
Mají pocit viny, protože zklamali a nechali se ošálit. Pachatelé na to jdou dobře, udržují si seniory stále v naději a oni si tak myslí, že se jim peníze vrátí. Mnohdy se nechají odvést k bankomatu, pozvou podvodníky na kafe, a oni je „za odměnu“ okradou. Velkou roli při ohlášení takové situace hraje stud před rodinou. Senior se bojí, že mu vynadají, cítí strach i kvůli okolí, co by tomu řeklo. Teď mi zrovna volala jedna paní, která se konečně po roce a půl rozhodla, že podá trestní oznámení.
Platí totéž i pro oběti znásilnění?
Ano, je to obdobná situace. Když už vstoupí do trestního řízení, potřebují osobní a hlavně lidský přístup. Voláme si, píšeme si, jsme stále v kontaktu. Všechny ty výslechy, předběžná podání, svědecké výpovědi za účasti advokáta pachatele, není to nic jednoduchého. Aby oběti znásilnění, a jsou to muži i ženy, nemusely náročnou situaci prožívat znovu před soudem, mohou využít zmocněnce, který je může zastupovat. Naši policisté mají bohužel mnohdy i takovou zkušenost, že si formou nahlášení údajného znásilnění vyřizují manželé mezi sebou účty třeba při rozvodu.
Policejní psycholog také chodí do rodin, kde oznamuje tragické události, že?
Základem je optimální spolupráce s médii, aby brala ohled na pozůstalé a nepustila informace o smrti jejich blízkého do doby, než jim to osobně sdělíme my. Ne vždy se to bohužel podaří pozdržet. Pamatuji si na kolegu, který jel do školy jedné paní oznámit, že její dítě a maminka zemřely při autonehodě. Když přijížděl, slyšel velký křik. Někdo ze známých totiž projížděl okolo nehody a poslal ženě fotku s tím, jestli to náhodou není jejich auto. Na podobném principu fungují i sociální sítě, kde lidé sdílejí fotografie z nehod. V tu chvíli si vůbec neuvědomují, že svou honbou za senzací mohou někomu ublížit.
Jak probíhá samotné oznámení v rodinách?
Jezdíme minimálně ve dvou lidech k rodině domů, ale třeba i do kanceláře. Snažíme se dotyčné usadit a následně jednoduše, bez detailů, krátce a přímo sdělit, že pro ně nemáme dobrou zprávu. Váš syn, dcera, manžel, partner zemřeli. Vystřelíte po nich obrovskou dělovou kouli, která je srazí na zem a čekáte na reakce.
Co se děje potom?
To se nedá zevšeobecnit, někteří vyhrožují sebevraždou, jiní potřebují více informací a další už nic víc slyšet nechtějí. V tom případě jim nic nenutíme a ptáme se jen na nezbytné věci k případu. Můžete mít 10 různých scénářů v podobných chvílích, a on to stejně bude ten jedenáctý.
Neptají se, jak vypadá tělo zesnulého, když jde třeba o autonehodu?
Občas chtějí lidé své blízké ještě vidět. Většinou to ale nedoporučuji, když třeba máte dítě sražené vlakem. Jako rodič na jednu stranu rozumím, že chce matka dítě vidět, ale na druhou stranu dodávám, že to není obrázek, který by si měli nést po zbytek svého života.
