Máte rádi „Memoriál“? Na roudnické letecké show vám stroje nad hlavou řídí i ostřílení dopravní piloti. Možná v boeingu svezli třeba na dovolenou i vás, aniž o tom víte. Profesionálové jako Vladimír Peroutka nebo Petr Pačes si už vychovávají nástupce. Zájemců o pilotování dopravního letadla ale není dost.

Řídit letadla je Peroutka a další učí v areálu Czech Aviation Training Centre (CATC) v pražské Ruzyni. Vzdušnou čarou je to odsud jen pár set metrů ke startovací dráze letiště Václava Havla.

Gró výcviku pilotů probíhá v simulátorech. Některé jsou díky hydraulickému zařízení plně pohyblivé. Poslouží tak názorné představě třeba o tom, jak nahazovat motory nebo vyklápět podvozky. Jak velkou iluzi skutečného letu simulátor nabízí? „Piloti, kteří už něco odlétali, pochopitelně vědí, že jsou v bedně,“ konstatuje šéf leteckého výcviku CATC Vladimír Peroutka. Za svůj život prý ale zažil několikrát situaci, kdy posádku uvedl v iluzi. „Dostali se do varu nasimulovanými závadami včetně špatného počasí i otráveného dispečera, který se špatně vyspal,“ směje se šéfinstruktor.

Tak bavila letecká show v Roudnici letos: 

Memorial Air Show
Poslední Memorial Air Show se v Roudnici nad Labem uskutečnila na konci června. Ta další bude v podobném termínu v roce 2021. Určitě se tam potkáte i s instruktory výcviku nových dopravních pilotů na Ruzyni Vladimírem Peroutkou či Petrem Pačesem. „Jsou to domácí kluci,“ potvrzuje pořadatel „Memoriálu“ Vlastimil Dvořák.

V simulátorech se vyučují nejen budoucí piloti, ale i stevardi a letušky. „Můžeme je tu pořádně postrašit, simulovat třeba dým nebo řev cestujících,“ přibližuje instruktor Jan Svoboda. S pasažéry ale prý nebývá problém. Učitel v letecké škole Lukas Wünsch z Litoměřic, který dlouho působil jako stevard a později i jako šéfstevard, nepamatuje, že by měl během tisíců hodin odlétaných na palubě dopravního letadla závažnější problém s cestujícím. Ty nebezpečné či agresivní vyloučí už na letišti, případně na ně alespoň upozorní posádku.

Výcvik stojí miliony

Zpět k výuce pilotů. Absolvovat jejich výcvik není žádná legrace. Dva roky náročné školy vyjdou přes dva miliony korun, studentům ale pomůže speciálním úvěrem i bez ručení banka. Studenti se musejí naučit správně odpovědět na 17 800 otázek. Náročné je také samotné výběrové řízení. „Chceme, aby peníze, které do toho potom dají, investovali dobře a výcvik skutečně dokončili,“ vysvětluje Peroutka.

O výcvik ale mezi mladými není dostatečný zájem. „Potřeba pilotů na světě je dnes okolo milionu. Zájem nových adeptů tomu bohužel neodpovídá,“ tvrdí Peroutka. Těžko prý říct, proč. „Dostat se na dopravu bylo dřív cílem každého, kdo byl členem aeroklubu. Dnes se k nám hlásí i lidé bez vztahu k létání. Třeba jen proto, že táta udělal skvělý byznys a zbyly mu tři miliony,“ poznamenává šéfinstruktor.

Ilustrační foto.
Z přírody mizí káňata. Neprospívá jim hospodaření na polích a úbytek potravy

Mnohé činnosti už dnes nahrazují roboti. Jak je to v létání, je možné řídit letadlo úplně bez pilota? „Technologicky by to možná šlo, ale lidé by do takového letadla nenasedli,“ říká Peroutka. „Možná ještě tak do vlaku. Bezpilotní letadla totiž neumějí improvizovat. Když se mise zvrtne, chybí tam mozek. Jak se začnou řetězit problémy, musí být někdo, kdo to zastaví,“ dodává šéfinstruktor.

Na nedávném Career Day se v CATC byl podívat i 20letý absolvent střední školy s maturitou Jonáš Konůpek z Jičína, který teď pracuje ve fabrice jako seřizovač CNC strojů. „Můj táta chtěl, abych dělal na letecké věži. Když jsem se dozvěděl, že nabírají nové piloty, řekl jsem si, že se přijdu podívat, co to obnáší. Proč to nezkusit,“ vysvětluje Jonáš. Na akci si s pomocí trenažéru vyzkoušel vzlétnout i přistát. Potom se přihlásil i na zkoušky.

Pokud projde, čeká ho nejprve kemp v Táboře s létáním na větroni. Potká se tam nejen s instruktory, kteří ho později budou provázet celým dvouletým výcvikem, ale i s akrobatickým pilotem Martinem Šonkou. Kemp plný zábavy je specifikem české verze modelu výcviku dopravního pilota, který po něm získává takzvanou Multi-Crew Pilot Licence. Stejně jako desítky hodin výcviku navíc, aby mohli mít absolventi „papíry“ nejen na boeing, ale i na malá letadla. Pak mohou svézt svou maminku nebo přítelkyni na cessně.

Výcvikové centrum
Výcvikové středisko Czech Aviation Training Centre se simulátory a dalšími výukovými prostory v bývalých hangárech na pražské Ruzyni před 20 lety založily České aerolinie. Později se stalo součástí Řízení leteckého provozu, pod něž spadají i v současnosti. Cvičí tu posádky společnosti Smartwings.

Vladimír Peroutka? Letiště v Roudnici dobře znám

Vladimír Peroutka, bývalý dopravní pilot a současný instruktor výcviku pilotůZdroj: Deník/Karel Pech

Hlava leteckého výcviku Czech Aviation Training Centre na pražské Ruzyni Vladimír Peroutka nejprve testoval letadla, pak vozil boeingem lidi, teď vede výuku nových dopravních pilotů.

Máte velkou vazbu na severní Čechy. Jakou?
Od roku 1965 má naše rodina chalupu ve Sloupu v Čechách u České Lípy. Na tamním koupališti jsem strávil několik prázdnin. Dobře znám také letiště v Roudnici nad Labem. Instruuji tam výcvik letů podle přístrojů, takzvaný IFR, i letů na dvoumotorových letadlech. Jak mi práce dovolí, jsem v Roudnici a v letadlech.

Čím je roudnické letiště specifické?
V Roudnici stejně jako v Mladé Boleslavi letiště žijí i přes týden. O Boleslav má navíc díky Leteckému muzeu Metoděje Vlacha zájem i neletecká veřejnost. Na ostatních letištích na severozápad od Prahy jako v České Lípě či ve Slaném je oproti tomu kromě víkendů mrtvo. A to i v Panenském Týnci. Což je škoda, má totiž velký potenciál k rozvoji. Je to jedno z mála letišť, které má udržovanou dvoukilometrovou dráhu.

Ve štětské základní škole besedovaly děti se známou kontroverzní lovkyní Michaelou Fialovou
Známá lovkyně Fialová: Lov? Je přirozenější. Zvířata v Africe ztratila cenu

Lidé z roudnického Memoriálu vás znají jako pilota historických vojenských letounů…
Historie letectví mě velmi zajímá. Letěl jsem v Corsairu, občas si skočím do Texana. Mám už asi nesplnitelnou touhu po letounech s velkou historií jako Hurricane, Mustang nebo Spitfire. Ovšem když sedím v Jaku-11, padám jako kámen k zemi a ručička rychloměru se blíží 600 km/h, jsem ve svém živlu a Jaka bych asi jen tak nevyměnil. Pamatuji si jeden letecký den v Roudnici, kdy jsme do vystoupení vpadli s Jakem přímo z přeletu z rakouského Zeltwegu.