„Rodiče můj částečně židovský původ tajili. Podle nacistických rasových zákonů bych byl zřejmě židovský míšenec, což nevěstilo nic dobrého,“ řekl publicista Jan A. Novák, jehož dědeček Ludvík Reiter pobyt v terezínském ghettu zažil hned dvakrát. Díky němu se zachovaly unikátní peníze, které tehdy neměly žádnou cenu, zatímco dnes mají nejen historickou hodnotu. „Peníze spolu s dopisem jsem našel naprostou náhodou,“ vzpomíná publicista Novák. 

Nacistické Německo chtělo použít terezínské ghetto v rámci svého propagandistického tažení jako ukázku města, které „vůdce věnoval Židům“. Proto zřídilo Radu starších, která sice byla podřízena německému velení, ale zdánlivě město spravovala. Kromě jiného nechali v roce 1943 nacisté zřídit Banku židovské samosprávy, absurdní instituci, která spravovala bezcenné peníze. Ludvík Reiter si ze svého druhého terezínského pobytu uschoval bankovky s portrétem Mojžíše, které měly sloužit jako „židovské peníze“ pro obchod v ghettu.

„Našel jsem je v dopise v matčině pozůstalosti a hodně mě překvapily. V jedné přihrádce naší domácí knihovny je oddělení s mnoha krabicemi rodinných fotek, dokladů a podobně. Je toho moc, takže jsem to všechno ještě ani neprozkoumal, navíc většina fotek není popsaných. Tohle bylo ve vrstvě, kterou jsem se stačil prokousat,“ vysvětloval původ nálezu publicista Novák, který zná dědečka jen z matčiných vzpomínek a vyprávění. „Mluvila o něm vždycky v dobrém. Rád chodil na ryby a když opravoval hodiny, vždycky mu nějaké ty šrouby a kolečka zbyly. Nicméně židovství a pobyt v ghettu byla bolestivá témata, o nichž se doma nemluvilo.“

Ludvík Reiter se narodil roku 1890 ve východočeské Luži nebo Habrech, kde tehdy bylo početné židovské osídlení. To později stačilo k tomu, aby byl jako rasově „nedokonalý“ odsunut do židovského ghetta v Terezíně. Poprvé se do Terezína, které už tehdy bylo posádkovým městem, dostal jako voják, který byl zraněn během bojů na frontě 1. světové války. Jeho druhý pobyt byl ještě mnohem méně příjemný. Ale na rozdíl od tisíců jiných ho přežil. „Statistici zjistili, že ghettem prošlo 140 tisíc Evropanů, téměř 90 tisíc osob odvezly transporty do vyhlazovacích táborů v Polsku a 34 tisíc jich v Terezíně zemřelo. Osvobození se dočkalo pouhých 17 tisíc osob,“ uvádí Český statistický úřad v publikaci Století statistiky. První terezínský transport dorazil do města 24. listopadu 1941.

Jednalo se o mladé muže, jejichž úkolem bylo postavit ubytovny pro další příchozí. Zatímco v době Reiterova prvního pobytu měl Terezín kolem 3000 obyvatel, v polovině září 1942 v něm nacisté internovali až 58 500 osob, což znamenalo velké nebezpečí epidemií. Pro rychlé šíření nemocí je velká koncentrace lidí na malém prostoru s omezenou hygienou ideální. 

Obava z přenosu tyfu byla jedním z důvodů, proč se zachovalo tak málo „terezínských peněz“. Skvrnitý tyfus způsobuje bakterie Rickettsia prowazekii, která je přenášena blechami či vší šatní a epidemie probíhala i po osvobození města. Likvidace šatů a dalších předmětů, které mohly nést původce tyfu, patřila mezi základní zdravotnické metody, jak šíření choroby zabránit. 

Peníze nebo poukázky
Bankovky, které nesly Mojžíšovu tvář, byly ryze propagandistickým produktem. Ve skutečnosti neměly žádnou reálnou hodnotu, byť byly vytištěny na kvalitním bankovním papíru tiskárnou cenin v pražské Růžové ulici. Oficiálně platily od dubna 1942 do dubna 1944. Zatímco grafický návrh měl na starosti Franz Peter Klein, který nakonec zahynul v Osvětimi, finální vyrytí štočků realizoval rytec Jindra Schmidt. Ve skutečnosti byl v terezínském ghettu běžný směnný obchod.