Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

V Levíně, Českých Kopistech i Pokraticích Jindřišku Eiseltovou dobře znají. V obcích na Litoměřicku ji dlouhá léta vídali v obchůdcích, chodili k ní každý den nakupovat. Dospělí potraviny, pití nebo i drogerii, děti sladkosti. Své vesnické krámky měla ráda. „V krámě jsem byla od rána do večera. Byla jsem zvyklá hodně pracovat. Ta práce se mi líbila. Byla jsem tam spokojená,“ vzpomíná ve svém pokoji v litoměřickém Domově U trati 88letá seniorka.

Narodila se v roce 1934 v malé vesničce u Kutné hory. „Bylo nás osm dětí. Já se narodila jako čtvrtá. Za války to bylo hodně těžké,“ popisuje.

„Vzpomínám třeba na Vánoce. Maminka chodila přes zimu pomáhat do cukrovaru. Peníze nedostávala, místo toho jako odměnu dostala kostky cukru. Na Vánoce jsme si pak z toho nastrojili trochu stromek. Dárky? To neexistovalo. Tatínek sehnal balíček bonbonů a ten se mezi všechny rozpočítal, rozdělil,“ vypráví Jindřiška Eiseltová.

Gertrud Volná vzpomíná na proměny Meziboří.
Ze staré vesnice vzniklo město, líčí pamětnice Gertruda Volná proměnu Meziboří

„Koupání bylo jen jednou týdně. Normálně jsme se umývali v umyvadle, ale každou sobotu se daly necky, voda se musela přinést z vesnice z pumpy, ohřála se a všichni jsme se jeden po druhém vykoupali. Elektřina samozřejmě také nebyla, svítilo se jen lampou nebo svíčkami,“ přidává další střípek. „Nic jsme neměli. Za války byl opravdu těžký život,“ pokračuje.

Jindřiška Eiseltová často vzpomíná na své rodiče. „My už se máme královsky, ale naše maminky… Ty tolik dřely. To byl hrozně obtížný život. To snad ani není možné, že to ty naše maminky vydržely,“ vzdává hold.

Po válce celá rodina odešla na sever Čech. Usadila se na statku ve Staňkovicích na Litoměřicku. „Tam jsme se dřeli na poli. To také nebylo lehké. Dřeli jsme a dřeli. A co jsme sklidili, všechno jsme pak museli odevzdávat. I sádlo a mléko, co se nadojilo. Nic nám nezbylo,“ vzpomíná seniorka.

Jaroslava Matlasová se narodila v Lenešicích, později se s manželem přestěhovali do Litvínova.
Ve školkách jsem pracovala celý život. Miluji děti, říká Jaroslava Matlasová

Práce na statku byla těžká a bylo jí hodně. „Pořád bylo něco na práci. Dělali jsme tam hlavně já a jeden bratr,“ vypráví a vzpomene si přitom, jak se její maminka, když chtěla rodině přilepšit, musela ohánět. „Odevzdávat jsme ze statku museli i sádlo. A tak když maminka chtěla omastit škubánky, šla osm kilometrů pěšky prodat slepici, aby mohla koupit trochu sádla.“

O statek pak rodina přišla. „Tatínek nechtěl do družstva, tak nám ho sebrali,“ konstatuje Jindřiška Eiseltová, které tím začala nová životní etapa. „Pracovala jsem pak 36 roků jako prodavačka. V Levíně, Českých Kopistech a v Pokraticích. Byla jsem tam spokojená. A nikdy jsem neměla žádné manko,“ těší ji. Do Levína se i s rodinou přestěhovala.

Na prodavačku se „vyučila“ hodně rychle. „Za týden, to byla hodně rychlá škola,“ směje se. „Poslali mě do Úštěku k panu Navrátilovi, byla jsem u něj v prodejně. A po týdnu už mě dali do obchodu,“ vzpomíná.

Zuzana Dobrá se narodila v Ústí nad Labem, později se přestěhovala do Mostu.
Na čajích se tančil Ústečák. Kdo ho neznal, neměl šanci, vzpomíná Zuzana Dobrá

I když už má zdravotní problémy, nestěžuje si. „Když můžu, tak si vše dělám sama. Pořád musím něco dělat,“ usmívá se. V domově je podle svých slov spokojená.

Nejdůležitější pro ni v životě byla a je rodina. Doma měla po příchodu z obchodu také vždy hodně práce a čas na koníčky nezbýval. Vychovala dvě děti – dceru a syna. Už má také šest vnoučat. „Ty mi dělají velkou radost. Chodí sem za mnou, volají mi pořád. Mám z nich opravdu velkou radost,“ dodává Jindřiška Eiseltová.

Centrum sociální pomoci Litoměřice – Domov U trati
Domov pro seniory U trati najdeme v klidné části Litoměřic, pětipodlažní panelový dům je obklopený parkem. Ubytování je poskytováno v 53 bytech, celková kapacita je 80 míst. V bytech mají klienti k dispozici i vlastní kuchyň a balkon. K dispozici jsou ale také klubovny, pořádají se kondiční cvičení, kinokavárny, pečení a vaření, kurzy malování, v kurzu jsou také ruční práce, sportuje se. V zařízení se také pro zájemce konají bohoslužby, vyráží se na výlety, návštěvy divadel nebo výstav.