„Za sebe i svoji maminku mohu říct, že jsme s naším novým sousedem velice spokojeni. Naše zkušenost je dobrá. Není vůbec potřeba se těchto lidí obávat," řekl Stanislav Košťál, jeden z obyvatel domu, do kterého se nastěhoval původně naprosto neznámý člověk z ústavu. Dnes se z tohoto člověka stal přítel, téměř součást rodiny pana Košťála 
i jeho maminky.

„Petr je pro nás něco více, než jen soused. Dovede toho tolik, co bych třeba já nedokázal. Je to skvělý hudebník. Maminka se po něm stále ptá – kde ten chlapec je, proč odešel," dodal Košťál. Jeho nový soused Petr se odstěhoval do jiného bytu. Stále je však uživatelem služeb chráněného bydlení i přítelem pana Košťála.

„Kluci", jak jim jejich sousedé říkají, jsou stejní nájemníci jako kdokoliv jiný. „O to je to ještě lepší, že spolu máme dobrý vztah," řekl pan Košťál.

Někteří lidé se zpočátku mohou zaleknout. Dozvědí se, že se do jejich bytu přistěhuje někdo z ústavu. Jejich mysl mohou naplnit různé představy. Uživatelé DPS Skalice se však do bytů nestěhují, aniž by nezvládli činnosti potřebné k samostatnému životu. Umí vařit, chodí nakupovat, dokonce chodí do práce. K tomu, aby samostatný život zvládali, jim pomáhají asistentky, které k nim pravidelně docházejí.

„Když jsme se dozvěděli, kdo se k nám stěhuje, tak jsme měli obavy. Nevěděli jsme, co nás čeká. V našem domě byl velký klid. Byli jsme zvyklí nechávat věci na chodbách beze strachu, že se tam budou pohybovat cizí lidé. Chlapci jsou však velice svědomití. Dokonce je v tomto směru větší pořádek, než 
s minulými sousedy," dodala sousedka Lenka Salusová.

Ani noví obyvatelé městského bytu se však nestěhují jen plni nadšeného očekávání bezstarostného života. To oni jsou ti, kdo přijdou do jiného prostředí. To oni nevědí, jak je jejich sousedé přijmou.

„Mohu říci, že ze začátku jsem se také obával, jaké budu mít sousedy. Třetí den jsme už byli úplně v pohodě. Začali jsme si i tykat," řekl uživatel Petr.

„Občas jsem za Péťou zašel. On má internet, my ho doma nemáme. Ukázal mi, jak se používá. Je šikovný. Obavy lidí jsou naprosto zbytečné. Je to jako s každým člověkem – některý je dobrý, některý je k ničemu," konstatoval Košťál.

„Jediné, co je na chlapcích jiné, je to, že jsou komunikativnější. Když někoho potkáte na chodbě, většinou si řeknete jen „dobrý den" a „na shledanou". Kluci si rádi popovídají a zdraví i několikrát denně," pousmála se Salusová.