Myslivosti se začal letos osmdesátiletý Adolf Rolínek věnovat už v roce 1960, kdy se stal členem sdružení v Kalovicích na Litoměřicku. V současné době se však lovu už aktivně nezúčastňuje, místo toho pracuje s mládeží, nebo se podílí na přípravě nových adeptů myslivosti.  Jedním ze současných problémů jsou podle něj přemnožená divoká prasata. „Myslivci vedou nejvíce sporů se zemědělci, kteří si stěžují na velké škody, které jim způsobují právě divočáci. Jenže zemědělci si ty škody způsobují i svým hospodařením,“ říká Rolínek a vysvětluje, že nynější trend pěstovat plodiny s vidinou co nejvyšších výnosů, kdy jsou obrovské lány osázeny zejména kukuřicí, řepkou či slunečnicí, divokým prasatům jen nahrávají.

Ilustrační fotografie.
Nehoda se zraněním? Místo hlaste záchranářům přesně

„Představte si kukuřičné pole o rozloze 100 až 150 hektarů. Jakmile kukuřice se začátkem léta povyroste, prasata se do ní nastěhují a zůstanou tam, dokud se nezačne sklízet. Mezitím tam pochopitelně nadělají mnoho škod, kukuřice jim chutná. A myslivec nemá šanci je lovit, když na ně dost dobře nevidí,“ popisuje Rolínek s tím, že by pomohlo, kdyby mezi lesem a polem, nebo mezi jednotlivými plodinami vytvářeli zemědělci takzvané ochranné pásy v podobě nízkorostoucích plodin, jako jsou například ječmen nebo žito, aby bylo na přecházející kňoury lépe vidět. V litoměřickém okrese podle Rolínka nimrodi odloví přibližně tři tisíce kusů divokých prasat, která mohou střílet bez rozdílu a celoročně.

„Samozřejmě zřejmě žádný myslivec by nezastřelil bachyni, která vede malá selátka,“ poznamenal Rolínek. Podle něj je v naší krajině nejpřirozenější srnčí zvěř. Ta sice nepáchá škody na polích, ale umí potrápit lesníky nebo sadaře.  „Ve vyšších oblastech našeho regionu můžeme narazit i na muflony, daňky nebo jeleny. Co však z přírody mizí, je drobná zvěř. Zajíc se v některých oblastech vyskytuje jen minimálně. Tam, kde ho nevypouští uměle, tam ho myslivci ani neloví, podobné je to i u bažantů,“ popisuje.

Druhý ročník dne otevřených dveří v objektu úložiště radioaktivního odpadu SURAO v Litoměřicích.
Úložiště radioaktivního odpadu Richard u Litoměřic slaví 55 let. Rozšiřují ho

Myslivost však není jen o lovu. Zvláště teď v zimě musí správci jednotlivých honiteb zajistit zvěři v době nedostatku krmivo. Zpravidla jednou týdně tak vyráží do lesa ke krmelcům, kde doplňují zejména sůl, kterou zvěř musí mít k dispozici celoročně, ale také seno, žaludy, kaštany nebo rostlinné granule. V oblastech, kde není tekoucí voda, by měli zajistit také napajedla. „Aby lidé nosili zvěři do lesa například pečivo, které jim doma zbude, nedoporučuji. Může se stát, že mezi ním bude plesnivý kousek. Po něm by zvěř uhynula,“ upozornil Rolínek.