„Budu pít ještě měsíc nebo dva, a půjdu do kytek. Chci si dát dohromady život, už toho bylo dost,“ říká vyučená prodavačka potravin. Miluška má i četné zkušenosti s opiáty a už pět let je na subutexu. V českých odvykacích komunitách jde o vůbec prvního klienta v substituční léčbě.

„Moje první zkušenost s alkoholem byla ve třinácti. Pila jsem kvůli tomu, že doma bylo peklo. Táta byl cholerik, doma nepohoda. Alkohol byl pro mě únik od reality. V šestnácti jsem si dala poprvé heroin, pak jsem okoštovala i pervitin. S tvrdými drogami jsem sekla ve dvaceti. Sekala jsem latinu, chodila do práce, bydlela u přítele. Ale i s ním jsem po večerech chodila do hospody na pivka. Alkohol mě provází celý život, je to moje primární droga,“ vypráví Miluška.

V komunitě pro léčbu závislostí na Litoměřicku jsou ženy v menšině, říká Ivana Radimecká.
Adiktoložka o závislých ženách: Nebývají to světice, některé žily léta na ulici

Každodenně pije od pětadvaceti, zkusila prý všechno: pivo, víno, krabičáky, naposledy kořalku. „Nevím, proč se vždycky vracím k alkoholu. Asi proto, že je to nejlevnější způsob, jak se zmatlat,“ dodává.

Mukařovská White Light 1, terapeutická komunita, se stará také o ženy alkoholičky a drogově závislé. Jsou zde tři ženy, dvě alkoholičky a třetí drogově závislá.Zdroj: Deník/Karel PechTřináct let žila na ulici. I když byla v centru Prahy mezi partou feťáků, cítila se jako osamělý jezdec. Žebrala, aby měla na ranní víno. „Primární bylo mít u sebe pořád flašku. Trvale jsem si udržovala hladinku. Pila jsem víno s vodou, dvě krabice denně. Pořád, i v noci, když jsem se probudila. Pila jsem ty lepší krabice, petky ne. To je hrozný matlák, člověk je po tom nateklej,“ popisuje.

Zkoušela i přestat. Osmkrát se léčila v Bohnicích, třikrát v Kosmonosích na detoxu, dvakrát v léčebně v Jihlavě. Minulý rok tam byla naposledy, odešla v únoru. Nejdřív žila na azyláku a pak si pronajala pokoj na ubytovně.

Na statku v Mukařově se lidé léčí ze závislosti na drogách, lécích, alkoholu i automatech.
Závislí ze statku: Musíme mluvit upřímně, jinak je naše léčba k ničemu

Abstinovat vydržela tři měsíce, pak ale nastoupila do restaurace, kde roznášela piva a vína. „Takže jsem do toho zase spadla. A skončila na vodce. To je nejhorší, co může být, tvrdý alkohol. Tři panáky po směně, dva před směnou. Ve volnu taky kolem pěti až sedmi malých panáků, takové ty malé kalíšky. A takhle měsíc. Posledních 14 dní jsem si kupovala placatky, nejdřív malou, pak větší a nakonec tu největší. Pak jsem dvakrát přišla do práce úplně namazaná. Chtěli, abych se z toho dostala, ale já řekla, že jdu do léčby. Nechtěli mě pustit, byli se mnou spokojení,“ ohlíží se Miluška.

„Feťák nemá mít děti“

Po poslední měsíc a půl trvající jízdě opět skončila s velkými absťáky v Kosmonosích. „Týden jsem byla na diácích, už to nechci zažít. Mám trvale zdevastovaná játra. Budu pít ještě měsíc nebo dva, a půjdu do kytek. Teď v Mukařově si slibuju, že začnu věci dělat jinak než doteď. Že si přijdu na spouštěče, začnu měnit staré vzorce chování. Chovám se tady za ty 4,5 měsíce opravdu jinak, hodně věcí jsem přehodnotila. Bude mi 43 a chci si dát dohromady zuby, dohromady život, už toho bylo dost. Po odchodu odsud bych se asi neměla vracet do Prahy, na místo činu. Asi bych měla jít na doléčovák. A pak začít jinde,“ dává si předsevzetí.

Má ale velké dluhy, celkem za 400 tisíc. Neví proto, jestli dosáhne na byt, když je bude splácet. „Takže ideálně sociální byt, ale rozhodně někde na úplném okraji Prahy. Pracovitá jsem. Toho se nebojím, makat umím,“ dušuje se.

Josef Radimecký
Závislí lidé? Složité osobnosti, ale kreativní, říká šéf léčebny v Mukařově

Zázemí si musí vybudovat sama, jiné nemá. „Rodiče se se mnou nestýkají. Děcka nemám, myslím, že feťák by neměl mít děti. Nikdy se mi to nepodařilo a jsem za to ráda, s tím jsem smířená,“ uzavírá.