V posledním rozhovoru pro Deník jste uvedl, že jste manažerem asi třiceti herců a zpěváků. Jak se to stane?

Opravdovým manažerem, téměř na plný úvazek, jsem byl jen dva roky, a to herečky Národního divadla Luby Skořepové, se kterou jsem objel více jak šedesát měst a obcí, kulturních středisek, knihoven a domovů pro seniory. S dalšími herci a mladými zpěváky jsem spolupracoval nezávazně, nabízel jsem jejich kulturní vystoupení a doprovázel jsem je. S každým z nich jsem navštívil asi deset až dvacet měst. Kromě kulturních stánků jsme jezdili i po posvíceních, masopustech a plesech. A stále jezdíme.

Jak vás to napadlo, dát se od vrcholového manažera přes potraviny, dorty a lahůdky na kulturu?

Nenapadlo to mě, byl jsem osloven ředitelem Městských divadel pražských, která jsem také zastupoval a stále obchodně zastupuji, jestli bych jim nepomohl. Jednalo se o to, že paní Skořepové bylo devadesát let a divadlo s ní už nepočítalo pro nové role. Ne, že by se už nenaučila text, ale potřebovali by k ní další alternaci, a to by se prodražilo a komplikovalo. Navíc se blížily derniéry her, ve kterých hrála, a po jejich ukončení by vlastně již nehrála vůbec. Přechodem mezi učinkováním v divadle a koncem vystupování měly být právě besedy v kulturních stáncích.

Jídla jste se tedy vzdal?

Ale ne tak úplně. Mám úspěšnou cateringovou firmu a děláme suprové rauty. Protože se vyznám v potravinách do detailu, klientům servíruji jen to nejlepší. Poslední raut byl pro 600 lidí v Hybernii na Mefista TOP muzikál.

VE VOLNÝCH CHVILKÁCH, kterých není mnoho, vyrazí Jarda Pilnaj rád na procházku. Třeba podél Labe.  Takže proto, aby paní herečka nepoznala, že už nehraje v divadlech, vymyslel jste si pro ni další práci.

Taky práci, ale především to byla pro nás skvělá zábava. Začali jsme spolu jezdit na besedy a po nějakém čase jsem vymýšlel i tematické pořady. Například jsem si půjčil fotografie herců z archivu Národního divadla, které si paní Skořepová pamatovala a se kterými hrála a kamarádila se. Z fotek jsem nechal udělat třicet plakátů, hnědobílých, jako by byly staré. O hercích pak Luba vyprávěla veselé příhody a pokaždé bylo vystoupení jiné. To byste museli vidět. Z hodinového pořadu byl nakonec dvouhodinový, a kdybych Lubu nepopoháněl domů, bylo by to nekonečné.

O kom vyprávěla a co?

Probírala Františka Filipovského, Zdenku Baldovou, Jiřinu Šejbalovou, Jana Pivce, Olgu Scheinpflugovou, Bohuše Záhorského, Miroslava Horníčka, Danu Medřickou, Zdeňka Štěpánka, Eduarda Kohouta, Karla Högera, Josefa Pehra, který býval jejím manželem, dále Věru Fabiánovou, Josefa Kemra nebo Františka Smolíka a další.

Mluvila i sobě?

Ano, popisovala, jak začínala, jak to bylo krásné u babičky, když byla mladá. Občas jsme jeli spolu a jejím pečovatelem k ní na chalupu a i tam nám vyprávěla, jak k ní přišla. A často také o stromech.

Mluvila s vámi někdy o tom, proč neměla děti?

Ukazovala mi i povolení od Národního divadla, že může otěhotnět. A pak se stala nehoda, jela na 1. máje alegorickým vozem a ten se převrátil. Bylo to zamlada a otěhotnět po úrazu už nemohla.

To by bylo na knížku. Nechcete se do toho pustit?

Ani ne, nechám si ta tajemství jen pro sebe. Luba byla úžasný člověk a dodnes mám schované lískáče z její zahrady, knížku, co mi dala a kam mi namalovala krásného anděla pro štěstí. Na očích mám stále i zvonek od ní, kterým jsem měl zvonit po hodině představení, aby věděla, že se blíží čas skončit besedu. Mám i její kalendář, který mi dala. Abych něco napsal, musela by to Luba chtít nebo mi dát znamení, třeba by musel sám od sebe zazvonit ten zvoneček.