S další prací na hradě Střekově a roudnickém zámku nyní rodině pomůže ústecká univerzita a hejtmanství. „Čeká nás ohromná práce,“ uvědomuje si William Rudolf Lobkowicz.

William Rudolf Lobkowicz.William Rudolf Lobkowicz.Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín

William Rudolf Lobkowicz
Žije v Praze. Je mu 29 let. Studoval na Harvard University dějiny se specializací středoevropská studia.

Povídáme si na hradě Střekově, kam už dlouhá léta pouštíte lidi. Nechtěli jste si někdy užívat vaše zámky a hrady s rodinou jen sami, jako to běžně dělali šlechtici dříve?
Opravdu nikdy. Rodiče nás vychovali k tomu stát vždy pevně nohama na zemi.

Šlechtické rodiny byly pověstné tím, že se sezdávaly navzájem. Jak je to s vámi, nenašli vám už rodiče vhodnou nevěstu?
Ne, jsem stále svobodný. Mám přítelkyni, která je z Francie a není z žádné šlechtické rodiny. U našich mi to prošlo bez problémů (smích). Mým rodičům záleží více na tom, abych byl s budoucí ženou šťastný, než aby to byla šlechtična.

Putovní výstavu s názvem České korunovační klenoty na dosah hostil Hrad Litoměřice od 4. října do 27. listopadu.
České korunovační klenoty vidělo v Litoměřicích bezmála pět tisíc lidí

Jak to měli oni?
Moje máma sice pochází z jedné staré rumunské šlechtické rodiny, která je dokonce starší než Lobkowiczové. Ale s mým tátou se potkali v Bostonu, aniž by tušili o svém původu a jejich první rande bylo v baru. Nikdo z příbuzných to nijak neorganizoval.

Necítil jste šlechtickou minulost někdy jako břímě? Nechtěl jste se z té obrovské tradice vyvléct?
Je pravda, že nejstarší syn měl tradičně na starosti všechny nemovitosti, což může vyvolávat určitý tlak. Zvlášť když se na vás z každé zdi koukají vaši vznešení předci. Ale moji rodiče mně i mým sestrám vždycky říkali, že můžeme dělat cokoli, co chceme. A jediné, co je důležité, je abychom to milovali, jinak to nebudeme dělat správně.

Přesto děláte právě to, co oni, že?
Možná je to právě proto, že jsem u toho byl už odmalička. Máma mě měla jako mimino uvázaného na břiše, když věšela obrazy v Lobkowiczkém paláci. V Nelahozevsi jsem jako kluk pořád běhal po nádvoří a pozoroval rodiče u toho, jak pracují. Už odmala jsem cítil, s jakou zodpovědností a celým srdcem to dělají, a to mě asi dost ovlivnilo.

V neděli 3. prosince při mši probošt Jiří Hladík požehnal adventní věnce, které si přinesli lidé do katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích.
OBRAZEM: V litoměřické katedrále sv. Štěpána žehnali adventním věncům

Kdy jste přidal ruku k dílu i vy sám?
Už jako teenager jsem každé léto pracoval na našich lokacích v úklidu a údržbě, jako číšník i prodavač zmrzliny. Podobně to dělaly taky moje sestry. Máme tedy praktickou zkušenost s tím, co obnáší provoz všech našich památek. Jsem rád, že jako rodina řešíme všechno společně, že pracujeme jako tým – moje máma dělá vzdělávání, jedna ze sester píše a já se můžu zaměřovat na to, co mě baví a v čem vidím velkou příležitost pro evropský kulturní průmysl, tedy na digitalizaci a kryptoměny.

Jaké máte nejstarší vzpomínky na zámek v Roudnici a hrad Střekov?
Střekov jsem jako dítě miloval: lítal jsem uvnitř hradeb a představoval jsem si tu středověké bitvy. Moje máma z toho pochopitelně nebyla úplně nadšená, bála se o mě (smích). A v Roudnici to bylo podobně – běhal jsem skrz prázdné zdemolované chodby a představoval si, jak by je bylo možné do budoucna zrekonstruovat, využít. V tělocvičně roudnického zámku jsem hrál také basket a florbal.

Co rád děláte, když zrovna nepracujete?
Hraju basket. Mám výhodu, protože jsem vysoký (smích). Ne nějak závodně, jen tak s kamarády, jako třeba zrovna zítra. Mám taky rád tenis a poslouchám hudbu – vážnou, ale třeba i house. Na univerzitě jsem hrál i jako DJ, ale to už je hodně dávno.

Konala se již 29. benefiční aukce litoměřické Diakonie. Večerem tradičně provázela herečka a zpěvačka Chantal Poullain. Konečný výtěžek se zastavil na 1,2 milionu korun.
Benefice pro Diakonii: S charitativní dražbou pomohla Chantal Poullain

Jméno vaší rodiny si lidé spojí s pivem, na zámku v Roudnici jsou zase vinné sklepy. Co máte radši vy, pivo, nebo víno?
Večer si dám rád pivo s kamarády, k večeři víno. Po večeři panáka. A ráno kafe, to je pro mě velmi důležité. Připravuji si kávu ve velké džezvě a nosím si ji v termosce do práce. (Pozn. redakce – Lobkowiczké pivovary sice nesou jméno rodu, ale nepatří do portfolia House of Lobkowicz, a to od roku 2015)

O svých předcích mluvíte jako o netypických šlechticích. Proč?
V našem rodokmenu se odráží určitá modernost. Maxmilián Lobkowicz, můj pradědeček, například po I. světové válce aktivně spolupracoval s oběma Masaryky a přispíval k rozvoji demokracie za první republiky. Otevřel část Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě veřejnosti, zastával pozici na ministerstvu zahraničních věcí a během II. světové války vykonával úřad velvyslance ve Velké Británii. Všechny tyto aktivity nejsou obvyklé pro příslušníka šlechtického stavu. Stejně jako mnoho našich předků v minulosti, i pradědeček a dnes my sami přemýšlíme o tom, jak vhodně reagovat na proměny doby.

Jak v té tradici moderní šlechty pokračovali vaši rodiče?
Moji rodiče se vrátili zpět do Československa po revoluci právě proto, že cítili zodpovědnost nejen za majetky, jako jsou hrady a zámky, ale hlavně si byli vědomi morální odpovědnosti, kterou mají. Přemýšleli o tom, jak mohou tyto nemovitosti a sbírky přispět českému národu a celé zemi. Můj otec byl silně motivován a chtěl aktivně přispět k velké kulturní změně, která čekala celou střední Evropu. Proto rodiče postupně začali otevírat veřejnosti všechny tyto historické památky. Většina z nich se tak stala veřejně přístupná vůbec poprvé v celé historii.

V roudnické nemocnici mají nové oddělení následné intenzivní péče za 180 milionů korun.
Nemocnice v Roudnici má zbrusu nové oddělení za 180 milionů. Podívejte se

U nás v regionu jste teď docela často vidět v obleku na oficiálních akcích, proč?
Uvědomuji si naši zodpovědnost a roli v Ústeckém kraji. V poslední době se nám zde podařilo uzavřít oficiální klíčová partnerství pro rozvoj regionu. Podepsali jsme memoranada o spolupráci jak s Ústeckým krajem, tak s Univerzitou J. E. Purkyně. Uvědomujeme si, že je nutné investovat do údržby nemovistostí i sbírkových předmětů. Čeká nás ohromná práce a jsme rádi, že právě toto poslání sdílíme s partnery, jakými jsou kraj a univerzita. V naší rodině vnímáme historický závazek za rozvoj a podporu Ústeckého kraje. Chceme zachovat poklady minulosti, v přítomnosti je zpřístupnit a do budoucna rozvíjet, stejně jako celý Ústecký kraj.

Mohlo by vás zajímat: Na náměstí přijel kamion Coca-coly se Santou, pak Litoměřice rozsvítily strom

Zdroj: Deník/Jaroslav Balvín