„Lidé v Česku většinou nesbírají na kšeft, ale pro potěšení. Jsou to starší lidé, ale i třeba 10-12letí kluci. Dámy jsou v menšině, ale o to víc v tom umějí chodit,“ vypráví Aleš Klouda, který za prací jezdí na pražské Vinohrady i na soudy po celém Česku. Nejradši je ale v Litoměřicích, kde ho lidé můžu znát jako mecenáše z dobročinných aukcí Diakonie. V rozhovoru radí i to, jak začít investovat do starožitností, a popisuje, jak vznikají jejich ceny.

Kvůli čemu vás potřebují lidé a úřady?
Třeba k stanovení výše dědictví. Zemře otec tří dětí a zůstanou mu v bytě mince, vyznamenání nebo bankovky. Pozůstalí i notář dojdou k tomu, že u toho potřebují odborně určit hodnotu. Notář si to vezme do úschovy a já napíšu znalecký posudek o pravosti a ceně k dni, kdy původní majitel zemřel.

To nezní moc jako vzrůšo z americké detektivky…
To ne. Ale volají mě třeba i tehdy, když někdo vykrade byt, policie ho s odcizenými předměty chytne, zabaví je a potřebuje určit, kolik stojí.

Badatelé se opět pokusili provrtat do levé části podzemní továrny Richard v místech bývalého velitelství.
Podzemní továrna Richard nedá spát. Badatelé se pokusili provrtat do sklepení

Vaše rady může chtít kromě policie takřka kdokoli, třeba já. Komu dáte přednost?
Obvykle před sebou pořád hrnu 10 nevypracovaných posudků. Všichni to chtějí většinou hned, to by byl určitě i váš případ a s prominutím bych vám řekl, ať se obrátíte na jiného znalce. Ale když mi zavolají od policie nebo ze soudu, snažím se vyjít vstříc.

Předpokládám správně, že stát vás platí daleko méně, než jednotlivci?
Ano. V komerční sféře je cena služeb věcí dohody, v té státní to do nedávna bylo 350-400 korun za hodinu. Teď už to naštěstí zvýšili na tisícovku.

Proč tedy dáte přednost policii před výnosnější zakázkou?
Stát mi umožnil získat oprávnění, na základě kterého si za své služby stanovuji cenu. Pro koho bych to tedy měl dělat, když ne pro stát. Policii mnohdy naštěstí stačí časově méně náročné odborné vyjádření, které má pro předběžné soudní jednání stejnou hodnotu jako znalecký posudek.

Parní lokomotiva zpestřila víkendový provoz na litoměřickém horním nádraží.
Páru a houkání historické lokomotivy obdivovali lidé u trati Česká Lípa-Lovosice

Jste soudní znalec i k faleristice, notafilii a filokartii. O co jde?
Faleristika pojednává o dekoracích, řádech a vyznamenáních. Filokartie se zaobírá pohlednicemi, notafilie jsou bankovky a platidla.

Vyjadřujete se také k autogramům a autografům. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Autogram je podpis již nežijící významné osoby, autograf je její rukopis například v dopise či přání.

Kolik lidí v Česku se v podobných věcech vyzná tak jako vy?
Na autografy a autogramy jsem sám. Na pohlednice jsme dva, ale ten druhý nepraktikuje. Ale třeba v numismatice, která se zaobírá mincemi a medailemi, je nás kolem pěti.

Pavel Peterka z Prahy po věznění sprejuje už jen legálně na trzích v Ředhošti, kde našel nový domov
Třikrát a dost, říká polepšený sprejer, který byl za graffiti ve vězení s Rathem

Měl jste v oboru dříve větší konkurenci?
Ano. V současnosti to už moc lidí nechce dělat. Tím, že něco podepíšete a orazítkujete, na sebe berete i trestní zodpovědnost za případné nepravdivé informace. Ty můžou vyplývat ze špatné vůle, ale i z neznalosti nebo omylu. Soudní znalec tak může dost dobře také sám stát před soudem.

Je něco, co vyváží to riziko?
Dostanete se třeba do trezorů České národní banky nebo do depozitu mincovny v Kremnici. To jsou zážitky na celý život.

Co jste musel udělat, abyste před 20 lety získal kouzelné razítko, které vás k něčemu takovému oprávní?
Musel jsem požádat o jmenování, složit teoretické zkoušky ze zákona o znalcích a odborné zkoušky před komisí, kde seděly kapacity z oboru. Vypracovat vzorový posudek a doložit praxi v oboru minimálně 5 let. Dnes jsem to já, kdo občas sedí v podobných komisích.

Schodiště před kulturním domem načas opustila socha Poutníka. Na snímku z roku 2009, kdy opravovali schody před setkáním evropských ministrů dopravy.
Řádící maturanti dorazili sochu Poutníka před kulturním domem, musí se opravit

Přinesl jste nám ukázat dvě cennosti s vazbou k Litoměřicku. Co to je?
Tohle je bodák německého četnictva za druhé světové války. Je na něm orlice a svastika, je v perfektním stavu, není dobrušovaný a zakonzervovali ho. Měli ho k ruce na hranicích Protektorátu Čechy a Morava s Velkoněmeckou říší na místě dnešní Terezínské křižovatky. A tady mám helmu rakousko-uherského důstojníka, který kdysi sloužil v Terezíně.

Podobné cenné věci občas člověk podědí, ale někdy také najde. Hlavně dost mincí najdou na polích v regionu lidé s detektory, je to tak?
Ano. Za nimi jde velké množství skutečných pokladů. Podle zákona vám náleží 10 procent nálezného a zbytek je státu, ne všichni proto nález přiznají. V případě pár mincí jde nad tím přimhouřit oči, ale když objevíte hrnec stříbrňáků, který se dostane na trh, je to na hraně. Na detektorářích oceňuji, že často rozkryjí příběh, který se nálezu týká. Dokážou třeba zjistit, že si nalezenou bednu mincí schoval hostinský za třicetileté války.

Jak se určuje cena takových věciček jako dávné mince a další sběratelské artefakty?
Jde o takzvanou cenu záliby, která vzniká dohodou s prodávajícím. Někdo k vám přijde s věcí, která má podle katalogu cenu půl milionu, ale na trhu se běžně prodává za 400-450 tisíc. Ten člověk chce peníze hned. Tak mu nabídnete 350 tisíc na ruku. A je na něm, jestli to přijme.

Peníze. Ilustrační snímek.
Ženy z Lovosic a Štětí chtěly vysněného pejska. Poslaly peníze, šlo ale o podvod

Poraďte, jak začít, kdybych chtěl do něčeho investovat?
Vyberte si do čeho. Mělo by se vám to líbit, ale hlavně o tom musíte mít veškeré možné informace. Investovat do něčeho, o čem nic nevíte, je čiré bláznovství.

Kdo v Česku sbírá?
Starší lidé, ale i ti mladší. Do naší kamenné prodejny v Praze přijdou třeba i 10-12letí kluci s dědečkem. Takovým nadšencům obvykle dáme třeba hrst známek jen tak. Ten úsměv za to stojí.

Jde ryze o mužskou záležitost?
Dámy-sběratelky jsou v menšině. Ale o to víc v tom umějí chodit. Několik našich zákaznic si velmi cení toho, že neděláme žádné rozdíly a jednáme s nimi úplně stejně jako s muži.

Speed Marathon.
Poraďte policii, kde má na Litoměřicku měřit rychlost. Blíží se Speed Marathon

Svěřují se vám zákazníci s tím, co na jejich koníček říkají manželky a přítelkyně?
Možná se to dá vydedukovat z častého požadavku zákazníků, ať k nákupu, který udělali přes internet, na obálce neuvádíme cenu. Často se ale také stává, že třeba za známky, které si objednal muž, přijdou peníze z účtu, psaného na ženu. Tady dovozuji, že ruce nad penězi muže drží paní domácnosti. A má zjevně pochopení pro to, že její choť dá peníze za to, co ho baví. Ostatně dělat si radost sbíráním nestojí statisíce měsíčně, ale třeba jen pár stovek.

Většina vašich zákazníků tedy sbírá z nadšení?
Ano, jen tak 20 procent z nich na kšeft. Zbytku to prostě dělá radost.

Lze si na sběratelství vypěstovat závislost, nebezpečnou i pro lidi kolem jako třeba u drog a hazardu?
Za 30 let praxe jsem neviděl jediný takový případ. Sbírání můžete odsunout, když máte nečekané výdaje nebo složitou rodinnou situaci. Lidé se často k sbírání vracejí po letech, mnohdy jim to potom přijde ještě lepší a zajímavější.

Leila Djabali studuje na gymnáziu v Litoměřicích.
Data ukázala, na které střední školy na Litoměřicku míří nejlépe připravení žáci

Máte on-line shop Sbírám.cz. Pořádáte také fyzické aukce?
Je doba internetu. Aukce s kladívkem jsou už dneska prestižní záležitost několika zavedených firem typu European Arts. On-line je příjemnější: všechno víte s předstihem, produktová fotografie je dneska už na takové úrovni, že věc naživo ani vidět nepotřebujete. Uděláte si večeři, otevřete flašku a z pohodlí domova dražíte. Můžete kdykoli odejít a vrátit se.

V Litoměřicích známe dobročinné aukce pro lidi s hendikepem, které pořádá Diakonie a moderuje je Zdeněk Bárta s Chantal Poullain. Chodíte na ně také?
Ano a rád tam vždycky něco vydražím. Pozdravíme se s Chantal a panem Bártou a vyprovokujeme se se známými k dražení. Často se přidají i další lidé, něco přihodí a vyberou se peníze na dobrou věc. Neberu to tak, že tam chodím okázale rozhazovat peníze. Ale spíš že něco vracím společnosti. Z vděku, že dělám, co mě baví, a mám zdravou rodinu.

Ačkoli pendlujete po celém Česku a obchod máte v Praze, žijete pořád v Litoměřicích. Proč?
Praha je dobrá na byznys, ale nevyhovuje mi ta její anonymita. V Litoměřicích to miluju. Zvlášť v mých letech mám rád ten ospalý rytmus, že po páté hodině už nikdo není venku. I když jezdím za prací nebo cestuji s rodinou, vždycky se sem rád vracím.

Pozn.red.: Text vznikl s přispěním Martina Kloudy