Letos na podzim se Helena Pšeničková rozhodla svoji dráhu u policie ukončit a věnovat se komunální politice. V rozhovoru pro Deník vzpomíná policistka s hodností plukovnice a vystudovaná právnička na své začátky, ale také na těžké chvíle, které na kriminálce zažila.

Jaká byla vaše cesta k policii?
Studovala jsem gymnázium, ale vždycky jsem si přála být policistkou. Po maturitě v roce 1985 jsem se šla na policii zeptat, ale řekli mi, že pro mě místo nemají a odkázali mě na tehdejší úřad práce. Tam mi nabídli pozici zapisovatelky na vojenské správě nebo zapisovatelky na prokuratuře. Vybrala jsem si prokuraturu. Byla jsem tam rok, ale sen o práci u policie mě nepřešel. Zjistila jsem, že bez školy to nepůjde, a přihlásila se na práva, kam mě kupodivu vzali. V té době existovala pozice vyšetřovatel prokuratury (vyšetřoval speciální trestné činy, pozn. aut.), tak jsem poté nastoupila do Mostu jako čekatelka na tuto funkci.

Helena Pšeničková
230 policistům v regionu velí zkušená kriminalistka

A dočkala jste se?
V té době už bylo krátce po sametové revoluci a schylovalo se k tomu, že tuto funkci zruší. Už jsem ale měla navázané kontakty s policií a 1. listopadu 1991 jsem přešla na tehdejší úřad vyšetřování v Mostě. Tam jsem začala pracovat na násilném a mravnostním oddělení a v roce 1995 jsem nastoupila na krajské ředitelství vyšetřovat vraždy. Když se v roce 2002 úřad vyšetřování zrušil, oslovil mě šéf kriminálky s tím, jestli nechci dělat vedoucí prvního oddělení. Několik let jsem tam působila zároveň i jako zástupkyně vedoucího celé krajské kriminálky. V roce 2013 mě oslovil tehdejší krajský ředitel policie v Ústeckém kraji a nabídl mi místo ředitelky v Litoměřicích. Vnímala jsem to jako výzvu a rozhodla se nabídku přijmout.

Vysoké funkce u policie, které jste zastávala, lidé často stereotypně vnímají jako ryze mužské. Jak vás brali kolegové muži?
Ze začátku byli možná trochu zaskočení a více si všímali mých reakcí, ale později už ne. Bylo to hlavně tím, že mě znali jako vyšetřovatelku. Já osobně nerozlišuji, zda nějakou funkci vykonává žena či muž. Podstatné je to, jak svou práci odvádí. Nikdy jsem však od kolegů nepociťovala náznaky, že by mě jako ženu nerespektovali. Je pravda, že jako ženy jsme byly u policie trochu za exotky, to se zlomilo po revoluci. Pravdou však je, že krajská šéfová kriminálky jsem v republice byla jediná.

Na pláč není místo

Na vraždách jste se potkávala i s otřesnými případy, například s násilím na dětech. Jak jste se s tím dokázala vyrovnat?
Samozřejmě jak s čím. Můj nadhled nad některými problémy pramení právě z toho, že jsem viděla spousty různých tragédií. Ty jsem si ale musela umět nějakým způsobem odůvodnit. Podobně jako to mají lékaři, v takových situacích prostě není místo na to, abyste nad nimi brečeli, ale musíte konat. Jinak tu práci dělat nemůžete. Lidsky je to strašná věc, ale na místě musí být člověk profesionál a řešit tu situaci věcně. Vždy jsem byla nastavená tak, že chci lidem pomáhat, a měla jsem radost, když se něco povedlo.

Je nějaký případ, který vás "dostal na kolena"?
Honzík, vidím ho v tom autě přikrytého dekou dodneška. (Šlo o brutální vraždu pětiletého chlapce. Z činu se u soudu zpovídala matka a její přítel, kteří dítě v prosinci 2008 zavraždili, aby Honzík nepřešel do péče svého otce. Tělo chlapce bylo několik dní po vraždě objeveno v autě vraždící dvojice policisty na Mostecku, pozn. red.)

Antonie Stašková byla odsouzena k čtyřiadvaceti letům vězení, její přítel Pavel Grepl pak k dvaceti.
Trest pro vrahy malého Honzíka potvrzen. 24 a 20 let

Vzpomenete si na svůj nejtěžší kriminalistický "oříšek"?
Šlo o dvojnásobnou vraždu, kdy hlavní pachatel zavraždil společně s milenkou a dalším komplicem jejího manžela. Jeho tělo se našlo až po delší době, kdy už s milenkou žili v domě, který postavil zavražděný. Asi půl roku po nálezu těla muže zavraždil i její dceru, která ho neměla ráda. V tomto případě nás jako kriminalisty čekala opravdu mravenčí práce, než jsme vše dali dohromady. On totiž ty vraždy nikdy nepřiznal. Navíc to byla i velká rodinná tragédie. U soudu dostal 22 let, ale po 16 letech mu soud kvůli těžkému onemocnění trest prominul. (K první vraždě došlo v roce 1991. Kosti zavražděného muže v bahně našli rybáři až v roce 1997. Odsouzen byl v roce 1998, pozn. red.)

Zůstane nějaký případ založený v šanonu pro vaše nástupce?
Ačkoli se v divokých devadesátkách na severu Čech odehrálo opravdu hodně vražd, těch neobjasněných mnoho nezůstává. Jde o případy, ve kterých figurují především cizinci, neboť u nich nešla prokázat ani totožnost.

S jakými pocity odcházíte od policie?
S pocitem, že jsem měla povolání, které mě po celou dobu naplňovalo a na které jsem byla hrdá. Z poslední funkce pak odcházím s pocitem, že se povedlo stmelit kolektiv, kdy se přestalo rozlišovat mezi kriminálkou a obvody, což byl můj první cíl. Ale také s pocitem, že se něco nepovedlo. Konkrétně v Roudnici nad Labem si mi nepodařilo prosadit lepší pracovní prostředí pro sloužící policisty, neboť roli hrály omezené finance.

Helena Pšeničková
Rok v rajonu: Policisté musejí být vidět

Jak jste vycházela s novináři? Komplikovali vám práci, nebo vám pomáhali?
Novináře jsem vždy brala tak, že dělají svou práci. Byly ale situace, kdy jsme se s některými zcela nepochopili, především v otázce etiky. To, co necitlivě napíšou ohledně nějakého případu, může mít velký vliv na osudy lidí, kteří v něm figurují. Na druhou stranu, pokud je reportáž dobře napsaná, může vyšetřování pomoci. Nikdy jsme však jako kriminalisté nemohli novinářům "odrýt karty" na sto procent.

Co vás čeká nyní, po odchodu do civilu?
Rozhodla jsem se být starostkou v obci, kde žiji. Neberu to jako politiku, tu mám spojenou s bojem o moc. Jako nezávislá kandidátka se chci zaměřit na službu lidem, chci jim vytvářet lepší prostředí.

Bude se vám po práci u policie stýskat?
Bude se mi stýskat po lidech i po práci. Nikdy jsem nelitovala jediného dne, který jsem u policie prožila. Byly to naplněné roky a nenudila jsem se ani chvíli.