Zhruba před rokem přišel do Česka koronavirus. Na věznice dopadla řada nových nařízení. Zaměstnanci, jejichž přítomnost nebyla nezbytná, pracovali nějakou dobu formou home office, aby nákazu do zařízení nezavlekli. Byl to i případ Moniky Černé z Litoměřic, jež tehdy byla druhým rokem kaplankou věznice ve Všehrdech.

Do zařízení za vesnicí na Chomutovsku dojížděla jednou týdně. Trest si tam odpykávají stovky vězňů včetně mladistvých. Za mříže se dostali třeba za neplacení alimentů, řízení pod vlivem alkoholu či drog, ale i ublížení na zdraví nebo majetkovou trestnou činnost.

Jarní situace loňského roku, kdy o epidemii nebylo dost informací, se po prvotním nárazu trochu uvolnila i za mřížemi. Kaplanka mohla začít opět pracovat v běžném režimu. Vzpomíná, že byla poslem objektivních zpráv pro odsouzené, kteří byli často vyděšeni televizními zprávami.

Asi měsíc se podle Moniky Černé obyvatelé všehrdského vězení jen dohadovali, co se za jeho zdmi děje. „Potřebovali ujistit, že venku neřádí mor, že jim ženy a děti během týdne nepomřou,“ vzpomíná kaplanka a oceňuje přístup vedení věznice, které začalo pravidelně obcházet ubytovny, informovat a uklidňovat odsouzené.

Méně dopisů i návštěv

Od nejbližších se vězni zprvu leckdy nedočkali žádných zpráv, jak byli dosud zvyklí. Družky odsouzených bývají často v tíživé situaci, mívají dvě práce, aby vše poplatily. Se zavřením škol zůstaly doma děti. „Řešily existenční věci, neměly čas psát dopisy,“ zmínila kaplanka. Nicméně časem se situace uklidnila a zlepšila.

Vězně stresovalo také to, že nemohli jezdit ven za prací. Představuje pro ně nejen možnost výdělku, ale i oddych od prostředí věznice. Podle Moniky Černé je o práci mezi vězni obrovský zájem.

Později za nimi opět mohly i návštěvy. Bylo jich však překvapivě méně. Důvodem bylo plexisklo, které mezi vězně a jejich blízké postavila protiepidemická opatření. „Když nemůžou pohladit dítě nebo dát partnerce pusu, je to pro ně často spíš jen další stres,“ uvažuje bývalá kaplanka. Vězni si s blízkými raději volali telefonem nebo přes Skype.

Monika Černá se s vězni scházela v kapli v ubytovací části. „Byl tam kříž a velká bible, stůl a pár lavic,“ popisuje prosté vybavení kaple. Příjemnou atmosféru v místnosti vytvářelo slunce prosvítající barevnou malbou na okně. „Ptala jsem se, jestli chtějí číst Bibli, nebo se modlit. Často odpovídali: Já bych tady byl rád jenom tak v tichu“.

Všehrdská věznice získala kaplana znovu po dvaceti letech a brzy se to mezi vězni rozkřiklo. Zájem na konci loňského roku, kdy Monika Černá z věznice ze zdravotních důvodů odcházela, byl značný. V současnosti už ve Všehrdech působí její nástupce.

S odsouzenými se v zařízení setkávala individuálně nebo po menších skupinkách. Nebyla s nimi jen v kapli, procházeli se také venku uvnitř areálu, při chůzi někteří snadněji formulovali myšlenky. Zažila s nimi prý krásné chvíle. Ale i těžké momenty, kdy se jí pokoušeli manipulovat nebo měli sexistické poznámky.

Úlohou kaplana je přinášet vězňům útěchu a naději. „Bavíme se o všem, co je zajímá, co prožívají, o minulosti, plánech do budoucna. O vztazích, ženách, dětech, drogách, krizích, životních hodnotách. Využívám příklady a příběhy z Bible nebo vlastní zkušenosti a dostaneme se tak k otázkám víry,“ popsala v dřívějším rozhovoru.

Čas na přemýšlení

Také v práci ve všehrdské věznici si udělala obrázek o tom, jak ve společnosti přibývá psychických poruch a závislostí. A to přes blahobyt, který v naší zemi dosud dlouho panoval. Nebo možná právě kvůli němu. „Na Bohu můžete mít závislost, která je neškodná a nic nestojí,“ směje se duchovní.

Ve věznici, ať už v té všehrdské, nebo litoměřické, kam docházela dříve dobrovolně, se setkala s lidmi, kteří přišli k víře sami. „Venku řeší drogy, auta, ženský, prachy, kariéru. Když zaklapne mříž, mají čas na přemýšlení. Třeba i o Bohu,“ zmiňuje. Vedla rozhovor i s mužem, pro kterého rok samoty ve vazební cele znamenal nejlepší rok života.

53letá Monika Černá působila jako kaplanka dva roky ve všehrdské věznici. Předtím se pastorační službě věnovala 6 let jako dobrovolnice v litoměřické vazební věznici. Z pozice kaplanky odešla na konci loňského roku ze zdravotních důvodů. Nyní působí v Probační a mediační službě a neziskové organizaci Most k naději. Vystudovala speciální pedagogiku na pedagogické fakultě a pastoraci, sociální práci a křesťanskou krizovou pomoc na Evangelické teologické fakultě UK. Žije s manželem, má 23letého syna a je členkou Evangelické církve metodistické v Litoměřicích.