Terezín - Celé město zahalil hustý dým. Vzduchem se nesl zápach střelného prachu. V Terezíně ožilo dobývání Kladské pevnosti. Obyvatelé se přenesli do 18. století. Habsburská vojska se střetla s pruskými. Krev tekla proudem. Téměř.

Habsburská vojska se ze začátku drží zpátky a pevnost spíše obhlížejí. Vojáci se pohybují v zákopech a jen nesměle se snaží zatlačit na pruské vojsko. To je ale na bitvu velmi dobře připraveno a do válečné vřavy mezi výstřely z pušek a kanónů vysílá svůj jízdní prapor, který bez větších problémů zahání habsburské vojáky zpět za barikády.

Tahle bitva bude dlouhá, chvílemi se myslím nejeden divák ztrácí ve změti uniforem, výstřelů i v celém ději. Většina z nich ale nezapomíná na to hlavní, ucpat si uši, protože rány z děl jsou opravdu obrovské. Po několika osobních soubojích padají k zemi první mrtví. Přetlačování vojsk ale stále působí nerozhodně.

Když už to začíná vypadat, že jsou habsburská vojska na dosah vítězství, přijde rozhodující rána. Před pevností vybuchuje nášlapná mina, na což doplácí hned několik habsburských pluků. Bitva je rozhodnuta. Obě strany pomocí praporů domlouvají dočasný klid zbraní, aby mohly z bojiště odklidit mrtvé a zraněné. Zároveň habsburským vojskům přichází zpráva, že generál Laudon na jiné frontě Prusy porazil. Tahle válka ještě zdaleka není u konce, pevnost ale zatím zůstala nedobyta.

Když opouštím místo boje přes zahradu domova důchodců, zaslechnu, jak se jeden z obyvatel domova svěřuje své pečovatelce, že by také rád bojoval. „Bojovat budete za chvilku nahoře s večeří, nemějte strach," odpoví mu hbitě. Štěstí, že žijeme v 21. století.