Nenápadný muž 
v lesnickém oblečení svůj život zasvětil přírodě. Majitel zoocentra a záchranné stanice v Srdově Michal Fišer se stará o nalezená mláďata i poraněnou zvěř. „K přírodě mě to táhlo vždycky. Splnil jsem si sen," říká.

Jeho záchranná stanice je mu domovem. Doslova. Sousedy mu dělají zachráněná zvířata, která využívají celý jeho pozemek do posledního místa. Žije tu s ním chráněnec Lojza, Maličká, Mimino, Čenda a Valina. S nimi však také jelen, laně, kozy a vodní ptactvo. Každý má své jméno.

Prvního srnce přinesli Michalu Fišerovi před čtyřmi lety. Od té doby již zachránil 
17 mláďat. „Od dětství jsem po tom toužil," vzpomíná. Jeho cesta za životním snem však nebyla vůbec jednoduchá. „Deset let jsem pracoval ve velkém hotelu v Třeboni. Pak následoval velmi těžký úraz, srazilo mě auto. Paradoxně mě však tato závažná nehoda, kdy jsem doslova bojoval o život, vrátila zpět k mému velkému snu. A já ho teď prožívám," dodává Michal Fišer.

Na jaře nastává doba kladení mláďat a to pro záchranáře zvířat znamená pohotovost. Michal Fišer se za dobu své činnosti setkal již s mnoha případy, kdy lidé mládě z jeho hnízda odnesli zcela bezdůvodně.

„Pokud srnče nenaříká, pak je matka jistě někde poblíž. Srnka krmí mláďata každé dvě až tři hodiny 
a mezi tím se musí napást. Aby odlákala predátory, nechá malé ležet osamoceně. Proto skutečně platí – pokud mládě nekřičí, nevolá – nesbírat," upozorňuje Fišer.

Pokud ale lidé uslyší intenzivní volání mláděte, záchrana je na místě. Zachráněné srnky se však do přírody nikdy nevrátí. Jsou natolik zvyklé na člověka, že jim hrozí nebezpečí –  mohou umřít leknutím, nebo pro přílišnou důvěru k lidem.

„Tento týden mi přinesli malého muflona. Bohužel, nepřežil. Někdy se  může stát, že je mládě tak vysílené a bázlivé, že nepřijme náhradní péči, a než by se napilo z lahve, raději umře," vysvětluje Michal Fišer. „Někdy to není 
jednoduché. Paradoxně jsem však teď nejšťastnější, co jsem kdy byl," uzavírá.