NA VLASTNÍ KŮŽI: Hasičský polygon v Litoměřicích je náročný

Litoměřice – Od listopadu mají profesionální hasiči na své stanici v Litoměřicích k dispozici nový výcvikový polygon. Slouží především k nácviku pohybu s dýchací technikou. Simuluje přitom reálné podmínky zásahu. Hasiči si ho navíc vybudovali svépomocí, a to převážně z vyřazených dřevěných palet, které dostali jako sponzorský dar.

„První část tvoří dráha s různými překážkami, která simuluje stísněné prostory. V druhé části je rozmístěný nábytek tak, jako je tomu v běžném bytě. Hasiči mají za úkol v prostoru nalézt figurínu a dostat se s ní z bytu ven," popsal jeden z instruktorů výcviku Pavel Pech.

Slouží nejen profesionálům
Prostory je možné i zadýmit, příslušníci jednotek si v nich tak vyzkouší pohybovat se v umělém kouři. Kromě toho si v místnosti mohou cvičit třeba i práci s dveřními zámky. Dosud jim k výcviku v kraji sloužil například klecový polygon na stanici v Teplicích, bunkr v České Kamenici nebo polygon v Mostě.

„Prostor na naší stanici byl k tomuto účelu původně projektován také, na realizaci polygonu však nakonec chyběly finance. Výcviková místnost, kterou si hasiči nyní vybudovali sami, slouží jednak k výcviku profesionálů, ale i k nutnému proškolení nositelů dýchací techniky z řad dobrovolných hasičů," sdělil ředitel hasičů v litoměřickém územním odboru Boleslav Lang.

Sám si pak polygon spolu s naším fotoreportérem Karlem Pechem také vyzkoušel.

A jaké to bylo?

Otestoval jsem si, že hasič není nikdy sám

Šel jsem do toho proto, abych si na vlastní kůži vyzkoušel náročnost hasičského výcviku. Dokud člověk stojí nad hromadou výstroje a dýchací přístroj leží na zemi, je to legrace, která však brzy přechází. Zásadní okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme do polygonu vlezli a ve tmě začali zdolávat různorodé překážky, simulující reálné podmínky zásahů.

Otestoval jsem si, že hasič nikdy nefunguje sám, ale v týmu. I my se na sebe ve dvojici museli umět spolehnout, vzájemně si pomoct, vědět o sobě. Například při průlezu úzkou rourou, kdy já kolegovi, který postupoval jako první v pořadí, pomohl dovnitř a on mně zase ven.

Snadný rozhodně nebyl ani druhý úkol – nasimulovaná místnost se zraněným člověkem, kterého představovala sedmdesátikilová figurína. Tu jsme museli z prostoru vynést, aniž bychom jí ještě více ublížili.

Ve finále jsem si ověřil, co jsem očekával. Že ze všeho nejtěžší je už samotný pohyb s hasičskou výstrojí, zejména pak s dýchacím přístrojem. Je totiž nutné nejen si neustále hlídat množství vzduchu, které zbývá, ale i to, aby ho člověk při pohybu ve stísněných prostorách a manipulaci nepoškodil nebo neodpojil od masky. Karel Pech