Miloslava bydlí v azylovém domově přesně rok. Radost jí dělá v malém bytě s koupelnou tříletý syn, o kterého ovšem musela bojovat. „Porodila jsem předčasně a musela jsem ho tak dát do pěstounské péče. Neměli jsme s přítelem kde bydlet a podlehla jsem i alkoholu. Trvalo tři soudní jednání, než jsem syna získala zpátky,“ vzpomíná Miloslava.

Žen s podobnými osudy prošly Domovem sv. Máří Magdaleny v Jiřetíně pod Jedlovou na Děčínsku za jeho 16 let existence stovky.

Přestože soudy nechtěly Miloslavě syna svěřit kvůli jejímu mentálnímu postižení, boj o dítě vyhrála.

„V několika rozsudcích zaznělo, že tím, že syna dala pěstounům, projevila přání nestarat se o něj. Tak to ale není, nic jiného udělat nemohla. Nakonec se za pomoci veřejného ochránce lidských práv povedlo proces dotáhnout do úspěšného konce,“ říká vedoucí zařízení Marcela Dvořáčková a ukazuje, kde Miloslava stejně jako další desítky žen v azylovém domě žijí.

V malém pokoji mají k dispozici všechno, co potřebují. Postel, skříň, televizi, kuchyňku i sociální zařízení. Sdílené pak jsou prostory jako prádelna, zahrada nebo společenská místnost, kde si děti píší úkoly do školy nebo si hrají. Nepřehlédnutelné jsou mříže na oknech v přízemí, kamera u vchodu a personál, který tu funguje 24 hodin denně.

„Ženy mohou chodit, kam chtějí, nijak je neomezujeme. Bezpečnostní opatření máme kvůli jejich partnerům,“ vysvětluje Dvořáčková a vzpomíná na případ, kdy jednu z maminek její partner téměř utloukl železnou tyčí na dvoře. „Měli jsme tu i ženu, která vystřídala asi sedm azylových domů, a přesto ji u nás zuřivý partner dohnal. Musela tedy opět jinam,“ doplňuje Dvořáčková.

Ve stejné situaci se nyní nachází i Eva, kterou její expřítel vyhodil na ulici. „Čtyři roky jsem žila v Klokánku v Praze, pak jsem osm let bydlela u pěstounů. Následně jsem byla s přítelem, začal mě ale mlátit. Vloni mě vyhodil i s dcerou ven na ulici, byl prosinec. Nejdříve jsem bydlela u babičky, pak jsem se obrátila na paní vedoucí Dvořáčkovou, která mě hned vzala,“ líčí své životní peripetie Eva.

Stejně jako ostatní ženy plánuje po odchodu z domova nový život. „Chci si najít svůj vlastní byt a stálou práci. Prostě začít znovu,“ podotýká. Mnoho z žen, handicapovaných i týraných, se v domově učí nové návyky jak vařit, jak se lépe postarat o dítě nebo o svou finanční situaci.

„Poskytujeme jim rovněž asistované hospodaření, kdy jim všechny peníze vložíme do trezoru, odkud si denně po vzájemné dohodě berou určitou částku tak, aby s financemi vyšly na celý měsíc, a také proto, aby se s finanční hotovostí naučily smysluplně nakládat. Tak jako v běžném životě hradí ubytování a samy nakupují i vaří,“ vysvětluje vedoucí.

Domov spadá pod Diecézní charitu Litoměřice. Podpory se dočkává od mnoha organizací, dobrovolníků i dárců. „Momentálně nám chybějí trvanlivé potraviny, mouka nebo cukr, budeme rádi ale za jakoukoli pomoc,“ podotýká vedoucí.

I přes smutné osudy si klientky a zaměstnanci najdou volný čas pro příjemné zážitky. Navštěvují příhraničí, zoo nebo třeba aktivity pořádané školou v nedaleké obci Chřibská. „Pravidelně slavíme i narozeniny dětí. Když připravíme občerstvení, vždycky říkám: Naše děti jsou zázrak. Jako první totiž vždycky zmizí zelenina, které je v jídelníčku málo. Pro naše maminky je drahá,“ dodává Dvořáčková.