Skoro každý týden s ní objíždí celou republiku už léta. One-man show František blázen Jan Horák většinou uvádí na farách, v divadlech, kulturních domech nebo na festivalech. „Naposledy jsem ji inscenoval v roudnickém kině Sokol. Přišlo kolem šedesáti lidí,“ bilancuje Horák. Nedávno Františka blázna hrál i ve Slováckém divadle. Tam byl jako doma. Po absolutoriu na pražské DAMU totiž v Uherském Hradišti našel na několik let působiště ve stálém divadelním souboru.

František blázen se začal na svět klubat, když Horák před 4 roky ze Slováckého divadla odcházel do Roudnice. S hraním skončit nechtěl. Zároveň tu nebyl žádný soubor ani neznal lidi, se kterými by mohl hrát amatérsky. V té době ho přitahovalo autorské narativní divadlo. „To znamená vyprávět příběh bez pomoci jiných prostředků, než má člověk sám: pusu, ruce a nohy,“ vysvětluje Horák s tím, že byl také zvědavý, jestli diváci vydrží sledovat hru bez jakýchkoli efektů a kulis.

„Formu jsem měl, ale nevěděl jsem, o čem to bude,“ usmívá se Horák. Pak odjel se ženou, divadelnicí Zuzanou Horákovou, na dovolenou do italského městečka Assisi. S sebou si vzal knížku o svatém Františkovi a četl ji na místech, kde působil.

„Byl člověkem, který všechno odhodil, skoro nahý se postavil před lidi a vyprávěl jim. Když mu došla slova, tancoval, když to na něj přišlo, zpíval,“ popisuje Horák. Konečně měl obsah hry. Chtěl ji udělat roztančenou, rozezpívanou, divokou a surovou. Takovou, jaký byl sám Františkův život.

V Praze jednou hru navštívila Češka, která žije v Itálii. Překladatelka Marcela Zavadilová jí byla nadšená a na Horáka naléhala: „To musí vidět Italové, takhle tam Františka neznají.“ Text, který přeložila, se učil ve volných chvílích rok a půl. Letos v srpnu odjel do severoitalského městečka Garda, generálku měl před táborem 90 předškolních dětí.

„Byl to skutečný křest ohněm,“ směje se Horák. Varovali ho, že děti v Itálii, vychovávané v totální volnosti, nejsou zvyklé hodinu a půl sedět a soustředit se. One-man show je však strhla. Následně Františka blázna v italštině hrál Horák s úspěchem i pro širokou dospělou veřejnost. V dubnu příštího roku plánuje další 3 představení v severní Itálii.

V roudnickém klášteře Horák už 4 roky pracuje díky knězi Martinu Brousilovi. Poznali se při zpěvu gregoriánského chorálu. Choreální skupina hledala prostor, kde by se mohla scházet a zpívat pravidelně. Brousil byl tehdy bez farnosti a rozhlížel se po volných klášterech. Z Roudnice v té době odcházel kněz a Brousil se farnosti ujal. Ke spolupráci přizval jako pastorační asistenty Horáka i s jeho manželkou.

„Lákal mě úžasný historicky nadupaný prostor augustiniánského kláštera, který byl postaven na začátku 14. století,“ svěřuje se Horák s tím, že v Roudnici spoustu lidí netuší, jaký unikát ve městě mají. Jeho ambicí je prostor co nejvíc otevřít laické veřejnosti. Pořádá tu nejen kulturní akce, ale třeba také dílnu moštování ve vznikajícím ekocentru Zvonice na zahradě, která je součástí kláštera.