O úctyhodném věku 87leté šik dámy svědčí pár vrásek, ale hlavně vzpomínky. Těmi izraelská spisovatelka Eva Erbenová v pátek 24. listopadu uhranula posluchárnu gymnázia natřískanou studenty, kteří se „krásnému“ 20. století většinou vyhnuli díky datu narození.

„Strávila jsem čtyři roky v Terezíně a netušila, jak jsou krásné Litoměřice,“ prolamovala Erbenová ledy. Narodila se v roce 1930 jako Eva Löwidt do bohaté židovské rodiny v Děčíně. „Myslela jsem si to, co si asi myslíte i vy. Že můj život bude normální,“ řekla studentům. V osmi letech narazila na první protižidovský plakát.

Do Terezína přijela v roce 1941. Pracovala na poli a kradla zeleninu, která měla přijít na stůl Němců. Její naditá prsa vycpaná zelím čeští četníci pobaveně přecházeli. Ghetto vnímala jako oázu míru. V roce 1945 ji však neminul transport do Osvětimi. „Peklo na zemi, štěkot psů a nacistů, děti odtrhované od rodičů,“ líčila prvotní šok z polského koncentráku. Vzpamatovala se z toho až po několika týdnech.

Tehdy ji se dvěma levými botami poslali do malého pobočného tábora. V třeskuté zimě se vyhnula tvrdé práci, v teple sloužila německému komandantovi. Pak ji čekal pochod smrti. Z 1000 vězňů přežila Eva pouze se 74 dalšími šťastlivci. Po cestě jedli sníh a snili o sněhových koulích s marmeládou. „Teď je teď, a teď se snažím nějak žít. Minulost nebyla téma,“ vzpomínala na poválečná léta.

V roce 1948 spolu se sionistickým aktivistou Petrem Erbenem emigrovala do Izraele. Zůstali tam spolu až do letošního roku, kdy její manžel zemřel. Poté se vrátila. A o svém životě dnes vypráví studentům. „Zajímejte se o politiku a nemlčte. K Hitlerovi lidé taky ze začátku mlčeli, a jak to dopadlo,“ poradila gymnazistům.