Psali jsme:

To bude jízda! Z Thajska do Horních Řepčic v tuk-tuku
Rodák z Řepčic letí do Thajska. Zpátky se chce dostat na skútru

Chvíli přehazuji trička a ponožky do batohu, za chvíli je zase rovnám zpátky do skříně. No co, říkám si nakonec, nemusíme se uskromňovat, tuk-tuk to uveze i se skříní, aspoň bude spousta čerstvého prádla na každý den.

Netradiční je i to, že s sebou bereme asi půl batohu kafe – dar od jednoho z našich sponzorů. Zavazadlo je provoněné kávou a mě najednou napadá, že by to mohlo dělat neplechu – v kávě se totiž často pašují drogy. Cesta byla celkem v pohodě, ale v Bangkoku to přišlo. Policejní psi nás sledují, jako bychom měli na batohu přivázanou kočku. Tak si nás celníci berou pěkně stranou a batohy nám odebírají.

Teprve po otevření všech balíčků kafe, samozřejmě bez drog, přichází na nejhorší. Následovat má prohlídka tělesných dutin a nás polévá horko. Záchrana přichází nečekaně od dvou gentlemanů v růžových košilích za námi. Prý to ochotně podstoupí za nás. Hlava nám to nebere, ale my to bereme všemi deseti. Po chvilkovém přemlouvání celníků a malém kávovém úplatku jsme nakonec propuštěni.

Hotel v Bangkoku hledáme podle našich cenových možností. Stane se naším domovem na nejbližších 14 dní. Nalézáme přijatelný poměr cena  – velikost. Do pokoje, kam se sotva vejde jedna průměrná thajská rodinka (bez krys), ze zavazadel vysypáváme náš malý cirkus. Všechny plochy včetně podlahy jsou kompletně zakryté. Díky důmyslnému sytému „co je před tebou, hoď za sebe" se dá ale po pokoji i korzovat. Navíc má náš pokoj jako asi jediný z dvaceti na patře okno směrované ven z budovy a dokonce i s výhledem.

Zpracoval Martin Měchura