Po dlouhých 38 dnech skončila v litoměřickém Domově U Trati plošná karanténa. Naprostá většina z 56 klientů pozitivně testovaných na koronavirus se uzdravila. Čtyři však na obtíže spojené s Covid-19 zemřeli. K uzdraveným patří i Eva Jančová, která v domově žije už šestým rokem. Nepříliš vítanou pozornost médií, kterou si její současná adresa zasloužila, preventivně ignorovala. „Na zprávy jsem se nedívala. Chtěla jsem být v klidu, zůstat psychicky v pořádku. Nezabývat se tím, jestli je nás zase o jednoho méně,“ popsala seniorka.

Patřila jste k pozitivně testovaným na Covid-19. Jak se u vás nemoc projevovala?
Podobně jako u 90 procent dalších klientů domova. Nijak.

Váš domov je podle posledních zpráv už skoro kompletně uzdravený. Jaký režim u vás teď panuje?
Po budově se můžeme pohybovat v rouškách. Už nejíme na pokojích, ale provizorně na chodbě. Odpoledne chodíme na hodinu ven, ale jen před barák, veřejnost tam v tu dobu nesmí. S návštěvami se můžeme bavit pouze z balkonu. Nákup nám blízcí stále dávají na židli před hlavním vchodem domova. Pečovatelka nám ho pak donese.

Vzpomenete si na moment, kdy U Trati začala platit přísná karanténa?
Zapsala jsem si to, vypukla 25. března ve 14.20 hodin. Každý jsme hned museli jít do svých pokojů a nesměli z nich už vycházet. V první okamžik jsem reagovala hystericky. Po hodině to přešlo. Zabavila jsem se a pak to brala tak, jak to bylo. Každé ráno, které jsem vyšla na balkon, jsem byla ráda, že žiju. Zacvičila jsem si, pozorovala veverky, pak jsem si v pokoji psala nebo četla. Udělala jsem si svoje vakuum, nenudila se. A teď už můžu i na počítač v klubovně.

Komunikovala jste s dalšími klienty aspoň na balkonech?
Většinou jsem se tam s nikým nepotkala, jenom s kamarádkou. Co jsme si mohly říct? Někdo povídal: už jsi slyšela v televizi, jak to u nás vypadá? Já jsem se ale na zprávy nedívala. Chtěla jsem být v klidu, zůstat psychicky v pořádku. Nezabývat se tím, jestli je nás zase o jednoho méně.

Když s informací o masivní nákaze v Domově U Trati přišel jeho zřizovatel, Centrum sociální pomoci, tak se na zařízení chodili dívat podivíni a novináři, zasahovala tu dokonce policie. Jak jste to vnímala?
Viděla jsem venku lidi, ale nijak mě to neznepokojovalo. Měla jsem spoustu práce s uklidňováním přátel. Volali mi od rána do večera: co je se mnou, jestli jsem v pořádku, jak to u nás vypadá.

Jak to v domově během karantény chodilo?
Pečovatelky nám vozily jídlo. Chodily v ochranném obleku připomínajícím skafandr. Muselo to být nepříjemné. Začala jsem jim z legrace říkat „tučňáci“. Zdravotní sestra nám chodila několikrát denně měřit teplotu. Sociální pracovnice se o nás postaraly se vším všudy, klobouk dolů. Když nemohly domů, protože se karanténa týkala i jich, spaly v domově v polních podmínkách na zemi. Prostě si lehly tam, kde bylo místo. Chodily k nám s úsměvem, i když pak už bylo vidět, že toho mají plná „kukadla“. V budově jsou čtyři patra, musely všem rozvézt snídaně, obědy, večeře. Ale přesto nás pořád povzbuzovaly, stále opakovaly „my to dáme, my to dáme“.

Podpořili vás i lidé zvenčí: starosta města vám přivezl květiny, lidé vás povzbuzovali na Facebooku. Co z podobné lidské solidarity vás oslovilo nejvíc?
Pomohlo nám hodně neznámých lidí, děti nám posílaly obrázky, další napekli buchty. Nějaký pán nám v jeden podvečer přišel na trubku zahrát v doprovodu hasičů Kde domov můj. Poslouchali jsme ho na balkonech, bylo to dojemné. Kdo z nás to poslouchal, ten brečel.

O co vás karanténa připravila?
V dubnu jsem se měla domluvit na termínu letu v akrobatickém letadle. Ten jsem si přála v Ježíškových vnoučatech. Přišla jsem také o přednášky na Univerzitě třetího věku. V litoměřické základní umělecké škole studuji dramatický obor. Měla jsem spoustu plánů. Ale to všechno se ještě může splnit, už se na to těším.

Co očekáváte od nejbližší budoucnosti?
Mám strach, jestli až to všechno skončí na sebe budou lidé pořád tak hodní. Jestli bude dál vládnout ta zvláštní ohleduplnost k druhým, která s touto epidemií přišla.

Eva Jančová
- Když zrovna není epidemie, seniorku můžete potkat, jak si rázuje Litoměřicemi se dvěma hůlkami, anebo v autobuse MHD. Ale taky v Základní umělecké škole, v knihovně či na vernisáži.
- Původem je Západočeška ze Stříbra, vyučená tkadlena. Pracovala v Brně. S partnerem a později manželem, muzikantem Milošem, se pak stěhovala do Roudnice nad Labem a později i do Štětí.
- Po rozvodu se u ní objevila Parkinsonova nemoc. Skončila na LDN v litoměřické nemocnici. Později ji ve zdejším Domově U Trati dali fyzicky i psychicky dohromady.