(V pondělí ráno, pět minut po dopsání reportáže, telefonuje Milan Šťovíček. „Vše je jinak,“ říká. „Už je nás pět. Syn Martin se narodil v neděli v mostecké porodnici. Váží 3,39 kilogramu a měří přesně půl metru.“)

Milan Šťovíček stojí u okna v rodném domě a pozoruje bukový les. V Šumenském údolí, dva kilometry od Litvínova, vyrůstal a staral se s bratrem básníkem o těžce nemocnou maminku. Teď vede hospodářství s těhotnou manželkou Veronikou a dvěma dětmi, sedmiletým Vénou a pětiletou Majdou.

„Nevadí vám neustálé šumění potoka?“ ptám se ho. „Ne, je to příjemné,“ odpoví. Nenápadný dům utopený v zeleni u naučné stezky je bývalá venkovská továrnička na hračky. Voda poháněla i buchar kovárny na zahradě, nedaleký mlýn, textilní závod z roku 1829 a dvě turbíny ve městě. „Potok živil spoustu lidí. To údolí, kterým protéká, je nesmírně cenné. Žije tu spousta druhů zajímavých živočichů a rostlin,“ říká středoškolský učitel biologie.

Venku u čtyř koní, kde chystá vztyčení zvoničky, na nás s dětmi čeká Veronika. Rodit může každým okamžikem. „Vše jsme zvážili. Víme, že s třetím dítětem to budeme mít složitější. Nikdy bych si ale nedovolil jít do voleb, kdybych nevěděl, že Verča je moc pracovitá a že je pohodářka, která je schopná zvládat hospodářství beze mě. Když jsem byl starostou, také to zvládala,“ svěří se Milan.

Ekonomka Veronika bydlela za svobodna s rodiči v paneláku v Mostě. „Přestěhovat se sem mi ale nepřišlo jako velký skok. Dětství jsem trávila na chalupě u Karlových Varů. Tam jsem se zamilovala do koní. Vždy jsem tíhla ke zvířatům. A s Milanem jsme se přes koně seznámili,“ vypráví Veronika. V Šumné se cítí lépe než na dovolené u moře, i když má víc práce než v paneláku. „V něm bych nebydlel ani za milion!“ hlásí Véna

„Já taky ne!“ dodá Majda. Oba mají v podkroví své dětské pokoje s výhledem na hory, vlastní koupelnu a komůrku pro morče, osmáky degu a kanára. Naproti je společenská místnost pro rodinné oslavy, o patro níž ložnice a koupelna rodičů, jídelna s krbem doplňujícím plynové vytápění, obývací pokoj a kuchyně propojená se zastřešenou verandou s dveřmi do zahrady.

Z přízemí se stal byt pro hosty. Vše je vkusně, prakticky a jednoduše zařízené jako ve Skandinávii, kde má rodina přátele. Manufakturní minulost připomínají odkryté trámy, spodní vlnité stropy a zarámované historické plány. Ve sklepě, kde je vidět vodní náhon pro již neexistující obráběcí stroje, stojí pár demižonů vína. To od příbuzných z Moravy okoštují při oslavě narození Martina, který má kolébku v ložnici.

A běžný den u Šťovíčků? Rodiče vstávají před šestou. Veronika chystá děti, Milan jde nakrmit koně a poklidit stáj. Umytí, po snídani jedou autem do práce, školy a školky. Tatínek se vrací domů večer. Během volební kampaně mají na sebe méně času i o víkendech. To dohání práci kolem stavení, kde bydlí ještě pes, kočka a koza, která dává mléko na domácí sýr. A to jsou v plánu kvůli dětem ještě slepice a králíci.

Tatínek by dům neprodal. „Neexistuje cena, která by to všechno, co jsme tu prožili, vyvážila. Pro mě má domov obrovský význam. Žil jsem tu s rodiči a bratrem odjakživa a tady jsem pak tvořil bydlení podle svých představ a s pomocí přátel,“ říká.

Jeho rodiče žili v domě v době, kdy zrušená továrnička na hračky jako obytný objekt chátrala. Ze tří rodin nájemníků se ke koupi objektu za osm tisíc korun odhodlali jen Šťovíčkovi. Zůstali sami a peníze na přestavbu neměli. Po smrti otce bratři Milan a Václav pečovali o maminku, která během diabetu přišla o nohy.

„Byla zvyklá žít tady, nechtěla jinam. Z vozíčku komunikovala se zvířata a z verandy vyhlížela, kdy přijdeme z práce. Tak jsme žili řadu let,“ vzpomíná Milan. Po mozkové příhodě ochrnula a zbytek života strávila v pečovatelském domě, kde ji synové navštěvovali. Na šumenské verandě, kde sedávala, dnes visí její fotografie.

Schránky s ostatky rodičů stojí v malém kolumbáriu na zahradě pod smrkem, který sázel dědeček Vény a Majdy. Kolumbárium dělal jejich tatínek a vysvětil farář Vinduška, rodinný přítel.

Milan Šťovíček zahájil dlouhodobou rekonstrukci domu krátce po Sametové revoluci, když jeho maminka byla v nemocnici. Dům chtěli co nejvíce bezbariérový. Svépomocí a s kamarády zastřešili terasu a přestavěli koupelnu.

Následovala výměna starých oken, vodovodu a kabelů, zateplení a úprava pokojů. Loni dokončili zázemí pro děti. Všechny rekonstrukce hradili z půjčky z fondu oprav, kterou město Litvínov poskytuje vlastníkům nemovitostí na zvelebování obytných domů. Půjčky Šťovíčkovi stále splácí.

Bratr Václav, bohém, žije v malém bytě v sousedním horském městečku Meziboří, kde píše poezii. V květnu představí dvě nové knihy. Bratr Milan je s dalšími příznivci pomáhal vydat.

Učitel sní o tom, že se mu podaří s kolegy udělat z bývalé ubytovny pro kováře, která stojí vedle stájí, terénní biologickou laboratoř pro mládež. Přemýšlí i o malé vodní elektrárně…